zajímavosti

články a zaj

Krmení amazoňanů

Amazoňané (rod Amazona) jsou jedni z nejoblíbenějších druhů velkých papoušků. Pro většinu chovatelů je to skupina papoušků střední velikosti, převážně zeleného zbarvení s krátkým ocasem, až na výjimky bez pohlavního dimorfismu, obývající tropické pralesy Nového světa, tedy Střední a Jižní Ameriky. Jejich krmení tvoří dostatek ovoce a zeleniny, směs zrnin pro velké papoušky, podávaná ve větší části sezóny naklíčená, trocha ořechů a větvek okusu. V době odchovu vlastně nic jiného, některé páry přijímají vaječnou míchanici. Krmení jednotlivých druhů se liší pouze množstvím podávané potravy. Vlastně správně, ale…

Pojďme si říci fakta. Fakta, která jsou podložená třiceti lety praxe, nejen vlastního chovu, ale především sesbíranými informacemi navzájem ověřenými.

Prvním faktem je, že větší část popu- lace všech možných amazoňanů v našich chovech je přetučnělá, chcete-li lidově, tak prostě tlustá. Ono si pro začátek sta- čí porovnat množství jedinců, kteří jsou v reprodukčním věku, a počet přirozeně odchovaných mláďat. Protože pouze přirozeně odchované mládě je směrodatné, pouze na opakovaných přirozených odchovech si můžeme potvrdit dlouho- dobou správnou techniku a výživu v chovu. Už mnohokrát jsem řešil konzultace s chovateli, které se nesly v totožném du- chu. Měli vhodně a harmonicky sestavené páry, ptáci měli oplozená vejce a – pak už to šlo mnohdy z kopce – papoušci nesedí, papoušci nekrmí vylíhlá mláďata, papoušci mláďata v určitém věku zraňují či škubou, mnohdy rovnou zabijí – a tak dále. Je sice pravdou, že příčin je vždycky více, může to být nevhodné a stresující prostředí, malé či naopak moc velké chovatelské zařízení. Ale téměř vždy jsme se dostali po často až detektivní práci k jádru problému – a téměř vždy souvisel s výživou. Ať už současnou, nebo tou minulou, kdy zárodkem budoucích problémů je nevhodná potrava už u chovatele, od kterého ptáky máme. Ono to totiž není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Většina ptáků, tedy i papoušků, pokud je dostatečně silná a zdravotně v pořádku, na nevhodné krmení či pro- středí reaguje pudově. Protože cítí, že to dlouhodobě nemusí dopadnout, vsadí vše na jednu kartu – a tou je úspěšné vyhnízdění a založení nové generace. Proto se stává tolik případů, že ptáci při příchodu k novému majiteli záhy úspěšně vyhnízdí, mají krásná mláďata, pak možná občas ještě jednou a… pak nastupují problémy popsané výše. Zkrátka proto, že životní síly ubývají. A protože chovatel po úspěšném hnízdění nevidí žádnou chybu v technice svého chovu, tak nechápe, co se děje. Druhým faktem je skutečnost, že většina směsí zrnin čas- to i od renomovaných výrobců určených pro amazoňany, je pro ně dlouhodobě naprosto nevhodná. Respektive by i byla vhodná, ale kdo má možnost chovat papoušky v desítkách metrů dlouhých voliérách, kde jedině by dokázali „spálit“ to neuvěřitelné množství živin. Zkrátka pokud chovám amazoňany a krmím je směsí pro velké papoušky, kde i na obalu mám přeci amazoňana vyobrazeného, tak to není to pravé ořechové. Pro dlouhodobý chov spíše zcela špatné. Myslím si, že moje nejčastější odpověď „amazoňany krmím směsí pro hrdličky“ už v některých kruzích zlidověla. Nicméně ještě vysvětlím. Amazoňané jsou konzervativní papoušci, kteří potřebují pestrou základní směs zrnin, zároveň mají velký sklon k tloustnutí, takže potřebují dietní směs zrnin bez slunečnice, ale ne zase chudou, dále potřebuji amazoňany zabavit, takže potřebuji směs spíše malých druhů zrnin, u které nasycení papouška bude trochu trvat. Zároveň potřebuji, aby si papoušek nevybíral, čili aby semena byla podobně velká. A nakonec, ideální je, pokud mohu stejnou směs podávat dle potřeby suchou, namočenou či naklíčenou.

Část úspěšných chovatelů samozřejmě může krmit odlišně a s velikými úspěchy, neříkám, že můj článek je jediná správná cesta, nicméně uvidíme, jak dlouho budou úspěšní a jak se ten poměr chovaných jedinců schopných reprodukce a přirozeně odchovaných mláďat bude vyvíjet. Protože řadu vážených chovatelů, kteří se prostě neobejdou bez hromady líhní a inkubátorů, znám moc dobře.

Třetím faktem je pak to, že není amazoňan jako amazoňan, a to i tehdy, pokud zůstaneme v rodě Amazona. Pro správnou výživu a stanovení krmné dáv- ky je důležité držet se několika pravidel, zjednodušme si to na tři. Jedno pravidlo samozřejmě říká, že množství podáva- ného krmení odpovídá velikosti jedin- ce druhu a prostoru, který daný jedinec obývá. Druhé pak řeší biotop a klima- tické podmínky oblastí výskytu daného druhu v domovině, od toho se pak odví- jí složení krmné dávky nejen denní, ale i té v průběhu sezóny a roku. A konečně třetí pak definuje na základě těch prv- ních dvou správný poměr jednotlivých složek krmné dávky, tedy procentuálně vyjadřuje, kolik dáme papouškovi ovoce a zeleniny, kolik zrní a tak dále. Pojďme si to tedy pěkně setřídit, abychom po- skytli chovatelům základní orientaci.

Ještě než se pustíme do přehledů, musím se zmínit o problematice krmení granulí. Nejsem zastánce krmení pouze granulemi, ale zase na druhou stranu vidím jejich nesporné výhody. A tou hlavní je zajištění plnohodnotné potravy. Spousta papoušků nevezme vše, co jim předkládáme, pokud ale je naučena přijímat granule, dokážeme do nich je- jich prostřednictvím dostat kompletní skladbu živin – a to je alfou a omegou správné výživy. Proto se mi ideálním řešením jeví nastavení krmné dávky, kdy základ tvoří kvalitní a správná směs zrnin (např. zmíněný KASPER) a denní dávka trochy granulí. A k tomu pak ovoce a zelenina, trocha ořechů a dalších doplňků. Samozřejmě není granule jako granule, máme výrobky řady bio, máme jakési granule na přírodní bázi (takové ty jednobarevné šedohnědé) i ty barevné, tedy správněji řečeno barvené, doufejme, že jen přírodními barvivy, jak tvrdí výrobci. Kde kdo už vyzkoušel řady různých výrobců a jejich výrobků, já nejsem žádnou výjimkou. Pokud chcete slyšet můj názor, existují pouze jedny granule, za které jsem schopen dát „ruku do ohně“ – a to jsou britské výrobky značky HARRISON´S BIRD FOOD.

1. Rozdělení druhů amazoňanů dle základu krmné dávky, přičemž prostor pro pár ptáků je minimálně 3–4m dlouhý a minimální teplota v zimě je 15–18 °C.
A: dvě kávové lžičky zrní pro hrdličky + 4–6 ks granulí Harrison´s (v chovné sezóně zrní naklíčené a granule chovné; v období klidu pak zrní suché, jednou týdně namočené a granule klidové); v době krmení mláďat zrní ad libidum,granulí 6–10 ks; vše pro 1 pár amazoňanůAMAZOŇAN JAMAJSKÝ, HAITSKÝ, BĚLOČELÝ, ČERNOUCHÝ, ŠEDOHLAVÝ
B: čtyři kávové lžičky zrní pro hrdličky + 6–8 ks granulí Harrison´s (v chovné sezóně zrní naklíčené a granule chovné; v období klidu pak zrní suché, jednou týdně namočené a granule klidové); v době krmení mláďat zrní ad libidum,granulí 8 – 12 ks; vše pro 1 pár amazoňanůAMAZOŇAN KUBÁNSKÝ, PORTORICKÝ, TUKUMANA, NÁDHERNÝ, ŽLUTORAMENNÝ, ORANŽOVOKŘÍDLÝ, VOJENSKÝ, VÍNORUDÝ
C: dvě polévkové lžičky zrní pro hrdličky + 6–8 ks granulí Harrison´s (v chovné sezóně zrní naklíčené a granule chovné; v období klidu pak zrní suché, jednou týdně namočené a granule klidové); v době krmení mláďat zrní ad libidum, granulí8–12 ks; vše pro 1 pár amazoňanůAMAZOŇAN ZELENOLÍCÍ, FIALOVOTEMENNÝ, ŽLUTOLÍCÍ, ČERVENOČELÝ, MODROČELÝ
D: dvě polévkové lžičky zrní pro hrdličky + 8–10 ks granulí Harrison´s (v chovnésezóně zrní naklíčené a granule chovné; v období klidu pak zrní suché, jednou týdně namočené a granule klidové); v době krmení mláďat zrní ad libidum,granulí 10–14 ks; vše pro 1 pár amazoňanůAMAZOŇAN RUDOOCASÝ, MODROBRADÝ, ŽLUTOHLAVÝ, POMOUČENÝ, MNOHOBARVÝ, ČERVENOKRKÝ, OHNIVÝ, KRÁLOVSKÝ
2. Rozdělení druhů amazoňanů dle biotopu v přirozeném výskytu, od čehož se odvíjí sestavení poměrů základní krmné dávky.
A: suché oblasti, skalnatá pobřeží; ovoce a zelenina maximálně 30–40 % krmné dávky, ovoce a zelenina 1:3AMAZOŇAN ŽLUTORAMENNÝ
B: polootevřená krajina a galeriové lesy (listnaté či jehličnaté); ovoce a zeleninamaximálně 60 % krmné dávky, ovoce a zelenina 1:1AMAZOŇAN JAMAJSKÝ, KUBÁNSKÝ, HAITSKÝ, BĚLOČELÝ, ČERNOUCHÝ, ŠEDOHLAVÝ, NÁDHERNÝ, FIALOVOTEMENNÝ, RUDOOCASÝ, MODROČELÝ, ŽLUTOHLAVÝ, ORANŽOVOKŘÍDLÝ, VÍNORUDÝ
C: tropické lesy a mlžné pralesy; ovoce a zelenina minimálně 70 % krmné dávky, ovoce a zelenina 3:1AMAZOŇAN PORTORICKÝ, TUKUMANA, ZELENOLÍCÍ, ŽLUTOLÍCÍ, ČERVENOČELÝ, MODROBRADÝ, VOJENSKÝ, POMOUČENÝ, MNOHOBARVÝ, ČERVENOKRKÝ, OHNIVÝ, KRÁLOVSKÝ

Tolik základní a pomocné rozdělení amazoňanů rodu Amazona. Nicméně už z něho je zřejmé, že se nejedná o homogenní skupinu, jak si mnozí chovatelé představují. A to jsme se dotkli pouze samotného základu krmných dávek pro tuto skupinu papoušků, tedy zrnin či granulí, ovoce a zeleniny. Další částí, neméně významnou, jsou doplňky. Nicméně i ty bychom neměli dávat stylem „všem a všechno“, měli bychom vycházet opět ze znalostí života amazoňanů ve volné přírodě. Čili, pokud budu konkrétní, větve k okusu dáváme dle druhů, vždyť mezi nimi jsou druhy obývající jehličnaté lesy či naopak bukové a olšové. Amazonský jíl dáváme opravdu pralesním druhům, kteří konzumují drtivou část ovoce, ne druhům žijících na pobřežních skalách, kde mají na výběr spíše traviny, zelené části rostlin či kukuřici z nedalekých plantáží. Naopak druhům žijících v palmových horských pravidelná ani ve volné přírodě, neměla by být ani v chovech. Chovatelé rádi podávají kus vařeného masa, především kuřecího, já říkám, že nejvhodnější je ta nejpřirozenější varianta – hmyz. Dnes už máme nepřebernou nabídku, takže můžeme vy- zkoušet, co si papoušci oblíbí.

Rostliny vhodné pro papoušky

www.papousek.info

Na toto téma bylo už mnoho napsáno, ale je tak široké a užitečné, že si ho opět můžeme připomenout. Většina chovatelů se snaží dávat svým chovancům to nejlepší. Změna jídelníčku je vždy ku prospěchu. Přiznejme si, že někdy musí mít chovatel dost vytrvalosti k tomu, než papoušci nabízené rostliny přijmou. Vše nové a neznámé totiž velmi podezřívavě prohlížejí, postupně si však zvyknou a potom už jen čekají na čerstvou nabídku.

Naše příroda je na zelené krmení, vhodné pro papoušky, velice bohatá. Zelené rostliny obsahují vitamíny, minerálie, v bylinkách jsou glykosidy, hořčiny, éterické oleje, kyselina křemičitá, třísloviny aj. Tyto účinné látky jsou uloženy v listech, květech, kořenech, plodech, semenech i v kůře.

Některé rostliny velmi rychle vadnou a potom o ně ptáci ztrácejí zájem. Můžeme si pomoci tím, že nasbírané rostliny vložíme do kbelíku s vodou a přetáhnemem přes ně pletivo s velikostí ok 15×15 mm. Pletivo dobře zahneme pod okraj kbelíku, aby se ptáci neporanili. Pletivo chrání ptáky před pádem do kbelíku.

Které druhy rostlin se ke krmení pro papoušky hodí?

1. Přeslička rolní (Equisetum arvense) – je to vytrvalá rostlina, všude velice hojná. Je bohatá na vitamíny B a především na kyselinu křemičitou.

2. Hořčice rolní (Sinopis arvensis) – je to divoce rostoucí příbuzná řepky letní. Je to hojný plevel.

3. Kyprej yzopolistý (Lythrum hyssopifolia) – je to léčivka, jejíž polozralá semena nasbíraná v srpnu papoušci rádi žerou. Kyprej roste na vlhkých lukách a při potocích.

4. Kopřiva žahavka (Urtica urens) – tato jednodomá rostlina roste na rumištích, zahradách, příkopech a v polích. Je léčivá. Mladé listy na jemno rozsekáme a přidáváme do vaječné míchanice. Můžeme je také sušit, rozdrtit a v zimních měsících přidávat jak do míchanice, tak i do naklíčených zrnin.

5. Řeřicha rumní (Lepidium sativum). Dosti hojná na rumištích a podél cest. Drobné lístky obsahují třísloviny a hořčiny a vitamín C – mají mít antibakteriální účinky.

6. Lipnice roční (Poa annua). Tuto travinu nacházíme na lukách od dubna do zimy. Papoušci a asitrildovití pěvci ji mají velmi rádi. Vyberou nejen semena, ale rozdrtí na prach celou rostlinu. Astrildům poslouží také na stavbu hnízd.

7. Pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris). Tento velmi hojný plevel najdeme na rumištích, podél cest a polí. Většina ptáků ho bere dobře. Konzumuje semena ve všech stádiích zralosti, neodmítne ani listy. Uschlé stvoly lze sbírat přes celou zimu. Jsou vysoké přes 100 cm. Agapornisové je používají na stavbu hnízd.

8. “Ptačí proso” – Setaria viridis. Od července je nacházíme na příkopech, rumištích a náspech. Je vhodné zavěšovat je ve svazcích ke stropu voliéry.

9. Pastuší tobolka (Capsella bursa pastoris) je velice známá plevelná rostlina. Její semena mají v oblibě všechny druhy ptáků (našich i cizokrajných). Suché rostliny můžeme nabídnout astrildovitým pěvcům ke stavění hnízd.

10. Šťovík kadeřavý (Rumex crispus) je velice hojný v blízkosti lidských sídel, v polích, na příkopech, kolem cest ap. Ptáci mají nejraději polozralá semena.

11. Pcháč oset (Cirsium arvense) je vytrvalá bylina, roste hojně podél potoků, na pastvinách i na polích. Papoušci zkonzumují rostlinu téměř bezezbytku.

12. Smetánka lékařská (Taraxacum officinale) je všeobecně známá, velmi hojně rostoucí na loukách. Ptákům dáváme listy, květy i celé semeníky.

13. Lebeda lesklá (Atriplex nitens) roste hojně na navážkách, na rumištích, ale i na polích a kompostech. Papoušci i jiné druhy ptáků mají rádi semena polozralá i zralá.

14. Jitrocel větší (Plantago major) je u nás všude hojný, je léčivý. Mnozí papoušci, ale i astrildovití pěvci a kanáři, rádi zobou semínka z dlouhých tenkých klásků.

15. Hluchavka bílá (Laminum album) roste hojně na rumištích, v zahradách, ve vlhčích lesích. Je léčivá. Můžeme ji používat podobně jako kopřivu žahavku: mladé výhonky rozsekáme a přidáváme do míchanic nebo naklíčených semen. Usušíme mladé výhonky, rozmělníme na prášek a v zimních měsících také přidáváme do míchanic nebo naklíčených semen.

16. Medyněk vlnatý (Holous lanatus) je tráva, dorůstající až do výše 100 cm. Má velice bohatou latu. Je dosti hojný na vlhkých lukách.

17. Řebříček obecný (Achillea millefolium) je velice dobře známý. Roste všude od nížin do hor. Je léčivý. Papoušci nejraději požírají celé květy. V sušině obsahuje řebříček asi 18 % bílkovin, 3,5 % tuku, 26,3 % vlákniny, téměř 40 % bezdusíkatých látek výtažkových a 12,7 % popelovin.

18. Heřmánek pravý (Matricaria chamomilla) je všeobecně známá léčivá rostlina. Ptákům ji můžeme podávat v čerstvém i sušeném stavu, případně ji ve svazcích zavěšovat ke stropu voliéry. Čaj ze sušených květů je velmi zdravý. Když jsem před lety dovážel drobné exoty, pravidelně jsem jim po řadu dní dával k pití místo vody heřmánkový čaj.

19. Slunečnice hlíznatá (Helianthus tuberosus). V poslední době se stále častěji doporučuje dávat papouškům listy, lodyhy i hlízy topinamburu. Tato rostlina se k nám dostala ze Severní Ameriky. Hlízy obsahují 20 % sušiny, 1,5 % bílkovin, 0,2 % tuku, 17 % bezdusíkatých látek, 0,7 % vlákniny a přes 1 % minerálií.

Zelená nať obsahuje 32 % sušiny, 3,4 % bílkovin, 1,1 % tuku, 17 % bezdusíkatých látek, 5,4 % vlákniny, 5 % minerálních látek. V průběhu vegetace můžeme olamovat listy nebo větévky, rostlině neublížíme, neboť výnos ze sklizně hlíz se tím snižuje jen nepatrně.

20. Vratič obecný (Tanacetum vulgare). Rostlina kvete od června do září. Je hojná na rumištích, při okrajích cest a polí a na pasekách. Je léčivá, i když se v odborné literatuře uvádí mírná jedovatost. Drobné úbory žlutých kvítků jsou uspořádány v bohatých květenstvích. Ve svém chovu papoušků jsem vratič používal po léta a nikdy jsem se nesetkal s nežádoucími jedy. Ptáci mají největší zájem o kvítky, které sežerou bezezbytku. Dávky jsem nikdy nereguloval a dával tolik, kolik jsem právě mohl nasbírat.

Účinné látky z vratiče působí proti vnitřním cizopasníkům, proti poruchám trávení a nemocem žaludku. Čas od času můžeme také podávat výluh z vratiče k napájení (A. Keppert).

21. Starček obecný (Cichorium intybus) je hojný plevel o který mají papoušci veliký zájem. Roste na polních cestách, na pastvinách, náspech ap.

23. Ještě si připomeneme oblíbený žabinec ptačinec, salát zahradní, špenát, kapustu kadeřavou, mangold, česnek, pažitku, papriku, mrkev, okurku salátovou, polozralou pšenici, oves, ječmen, kukuřici.

Závěr:

Rozhodně si nemyslím, že by tento výčet byl úplný. Naše příroda je opravdu štědrá, jen je zapotřebí její dary co nejvíce využívat. Napiště, vážení čtenáři, do naší redakce, jaké druhy rostlin používáte ke krmení papoušků, případně jiných cizokrajných ptáků.

Drápky

Noha papouška má typické uspořádání: celkem čtyři prsty – dva dozadu a dva dopředu. Odborně se tomu říká zygodaktylní noha. Dopředu směřuje druhý a třetí prst a dozadu první a čtvrtý. Má to jasný důvod
– udržet se na větvi a dokázat šplhat a udržet se i v terénu, který není vodorovný. Na koncích prstů jsou drápky. Bývají dost ostré proto, aby se papoušek na podkladu dobře udržel. Čím víc nohy a drápky
za tímto účelem používá, tím více se obrušují a otupují.

Je vhodné drápky pravidelně stříhat?
Obecně lze papoušky v lidské péči rozdělit na:
divoké – voliérové, kteří tráví svůj život v chovatelem vymezeném, různě velkém a rozličně vybaveném prostoru, ale přítomnost majitele nevyhledávají, nelétají na ruku ani na jiné části těla chovatele,
domácí mazlíčky, kteří přicházejí s chovatelem denně do styku, chodí na ruku a jiné části těla majitele.

Ostatní přechodné případy, jako jsou voliéroví krotcí papoušci nebo divocí domácí mazlíčci, kteří svůj život prožívají ve vymezené kleci doma, lze do těchto dvou kategorií vždy nějak alespoň okrajově zařadit.
Papoušci, kteří mají správnou a vyváženou výživu, dostatek větví na okus a na lezení, většinou žádný problém s přerůstáním drápků nemají. Ať se jedná o krotké, nebo divoké ptáky, normálně není třeba drápky stříhat. Těch voliérových papoušků se tato informace týká v podstatě na 100 %. Pokud nepřerůstají a jsou pouze ostré, větvičkám to ne-vadí a papoušek je spokojený, že mu to na větvích neklouže.
Domácí mazlíčci však někdy mají drápky správné délky, ale jsou velmi ostré a majitelům tato skutečnost samozřejmě vadí, protože mají poškrábané ruce a další části těla, na kterých papoušek u sedá a leze. V takovém případě by mělo být první reakcí zásobení klece nebo voliéry dostatkem stále čerstvých větví na okus, a tedy i na obrus drápků. To obvykle situaci řeší. Pokud ne, je praktické papouška naučit, aby si nechal drápky od majitele pravidelně zabrušovat pilníčkem. Je to způsob nejlepší nejen proto, že to obvykle probíhá naprosto bez stresu, ale také bez případného krveprolití.
Stříhání drápků by mělo být až poslední variantou, protože jsou-li drápky pouze ostré, avšak ne-jsou přerostlé, velmi často se stává, že majitel nebo veterinář je „zastřihnou“. To je provázeno jednak menší či větší bolestí, a tedy i stresem pro papouška, jednak může být krvácení velmi nepříjemné a někdy i špatně zastavitelné. Má-li majitel pochybnosti o délce drápků, měl by se jít poradit k veterináři, který se ptáky zabývá.


Co dělat, když drápky přerůstají?
V první řadě je potřeba zjistit příčinu. Nejčastěji to bývá překrmování bílkovinou nebo obecně energetickými složkami. Často přerůstá také zobák, což může být mnohem větší problém. Někdy může být příčina v poruše jater, tedy v metabolizmu. Pokud tedy výrazně přerůstají, měl bych majitel nejdříve navštívit ptačího veterináře a pokusit se příčinu najít.

Praktická dovednost stříhání drápků není nic obtížného, napoprvé je však lepší nechat si ukázat správné držení papouška i bezchybný způsob stříhání. Na tom-to místě je nutné uvést, že přerůstá-li i zobák, nesmíse stříhat nebo štípat nůžkami či kleštěmi, ale vždy zabrušovat. K tomu je velmi vhodná ruční hobby bruska. Pokud majitel zvládá fixaci papouška, může stříhání drápků i zabrušování zobáku provádět doma, zaškolení ptačím veterinářem by tomu však mělo předcházet.
Onemocnění jednotlivých drápků nebo prstů
Týká-li se problém pouze jednoho drápku, není problém ve výživě a většinou ani ve způsobu chovu. Nejčastěji se jedná o trauma, když si papoušek někde drápek zatrhne, mnohdy i strhne a při hojení a růstu nového můžeme pozorovat deformaci. Takový drápek může vyžadovat pravidelné zastřihování. Když to majitel nemůže nebo nechce provádět, je rozumnější poslední část prstu amputovat.
Ve výjimečných případech může dojít kvůli traumatu ke ztrátě všech drápků. Někteří chovatelé mají obavy, aby to nebyl problém třeba při páření, je-li postižený zrovna samec. Je však mnohonásobně potvrzené, že šikovný samec drápky k páření nepotřebuje. Chybějící drápek nebo drápky lze tedy spíše vnímat jako kosmetickou vadu.

U australských druhů papoušků se relativně často vyskytuje vrozená vada, kdy je jeden ze zadních prstů přirostlý k přednímu. Blána, která prsty spojuje, může být volnější, nebo velmi pevná a krátká. Jakýkoliv defekt vyskytující se u mláďat je třeba řešit co nejdříve. Dojde-li ke včasnému chirurgickému zákroku, může být později noha zcela funkční. Samozřejmě záleží i na rozsahu vady, ale čím dříve se zákrok provede, tím lepších výsledků lze dosáhnout.
Mezi vzácné defekty patří více prstů na končetině. Opět platí, že při včasném zásahu může být noha v budoucnu zcela bez funkční nebo kosmetické vady. Ponecháme-li na noze pět, nebo dokonce šest prstů, mění setím postavení končetiny a do budoucna to přináší riziko otlaků, pokřivení postoje atd.
Velmi běžné je bílé zbarvení drápků nebo celých prstů. Jde o projev mutace, která má však pouze malou manifestaci. Jedná se o zajímavost a prakticky lze dobře využít k identifikaci jedince v hejnu nebo v páru.
Má-li papoušek vrozenou vadu ve formě otočeného nebo nakřivo rostoucího drápku, pak záleží na praktickém dopadu na jeho život. Někdy může být rizikem, že se papoušek zachytí o pletivo a může si pak ve zmat-ku přivodit i frakturu nebo jiné poranění dané končetiny. V takovém případě je dobrý nápad opět poslední článek prstu s drápkem amputovat.
Závěr
Přerůstající drápky nebo drápky ve špatném postavení s růstem na nezvyklou stra-nu mohou být pro papouška nebezpečím při zachycení se.
Poranění kvůli drápkům jsou častá a zbytečná. Dlouhé drápky je tedy třeba řešit včas a především hledat příčinu.

autor:MVDr. Helena Vaidlová

Agresivita papoušků

Chovatelé papoušků i majitelé domácích mazlíčků se často ptají, proč je papoušek agresivní a jak tomu zabránit.
To je velmi široká otázka, a tudíž na ni není jasná odpověďs radou, která vše vyřeší. Agresivitu u většiny druhů projevují samci, ale u některých je dobře známá dominance samic,a tedy se případná agresivita objevuje spíše z jejich strany.Patří sem rozšířený eklektus nebo třeba mada.

Agrese v chovném páru
Nezřídka se stává, že chovný pár harmonizuje a hnízdí, ale přesto dochází k občasnému náhlému fyzickému na-padání nebo psychickému utlačování ze strany samce. U papoušků kakadu rodu Cacatuaje to velmi běžné (stejně tak eklektus ze strany samice), ale agresivitu vídáme i u mnoha jiných – např. mníšků, agapornisů, amazoňanů, ale i arů,atd. Tak jako u jiných živočišných druhů včetně lidí, každý papoušek má svou vrozenou povahu, která je během jeho života ovlivňována řadou faktorů.

Prostředí, v němž je papoušek odchováván, přítomnost jiných mláďat v době odchovu, chování lidí vůči mláděti, je-li odchováváno ručně. Tato pomyslná polévka velmi silných faktorů reaguje s vrozenou povahou, druhovou predispozicí a i během dospívání a dalšího života papouška stále dochází k ovlivňování jeho chování – buď se stává nekonfliktním a přátelským k ostatním papouškům nebo se naopak stává více agresivním.

Je třeba si uvědomit, že jistá pluralita názorů v páru je normální nejen u papoušků a rozhodně je to běžné také v přírodě. Tam se ale partneři nevídají24 hodin denně, protože musejí shánět potravu a navíc může napadený jedinec lépe uniknout. Fakt, že ve voliérách jsou spolu papoušci zavření v malém prosto-ru, může vyvolávat náhlé stavy vzteku a agresivity. Voliéry mnohdy nejsou dobře vybaveny optickými bariérami a větve-mi na okus. Často se také stává, že samec je připraven na páření a hnízdění, ale samice v rámci sezónnosti ještě ne.


Jak tedy agresivitu u voliérových papoušků řešit?

Vždy je potřeba zamyslet se nad možnou příčinou. Je-li třeba papoušky oddělit, vždy oddělujeme agresora! Tím, že změní prostředí, tak papouška vystavíme stresu a tomu by měl být vy-staven spíše agresor než oběť. Napadený papoušek by měl dostat šanci svou domovskou voliéru opanovat a začít se v ní cítit bezpečně. Voliéra by měla být dostatečně prostorná a také vybavená. To znamená různé clony a optické bariéry ze dřeva, rákosí a jiných přírodnin, které papoušci mohou kousat. Tím, že je partnerům umožněno, aby se neviděli nepřetržitě, podrážděnost prokazatelně klesá. Minimálně dvě misky na krmení dostatečně od sebe vzdálené zklidní atmosféru při krmení, protože opanovat obě misky daleko od sebe je pro agresora obtížné. Co nejčastější přísun okusu ve formě čerstvých větví papouškům umož-ní přirozeně vydávat energii na ničení a okusování a opět dochází k významnému zklidnění nervového systému. Pokud by někdo nechápal důležitost těch-to opatření, může si přestavit, že je 24 hodin zavřený v jednopokojovém bytě se svým partnerem – bez televize, bez počítače a telefonu, bez možnosti provozovat tvořivé koníčky a bez možnosti se jít projít ven nebo si zasportovat.
Je-li problém v tom, že samec nahání samici do budky nebo vyžaduje neustále páření, které ona odmítá, pak je třeba najít způsob, jak samici rychle povzbudit a podpořit hormonální systém, aby se i ona dostala do toku. Výše popsané vybavení voliéry je základem, někdy je nutné samce i na chvíli oddělit. Samici je potřeba krmit velmi vydatně krmnou dávkou bohatou na bílkoviny a tuky, dost pomáhá obyčejný vitamín E. Samce naopak držet na dietě. Jeli možné je ponechat spolu, můžeme zkusit krmit samce provizorně venku a samici u vnitř nebo naopak. Samice by měla být krmena na stabilním místě, samec na novém, alternativním, aby byl trochu vykolejený změnou. Někdy může pomoci razantní zastřižení letek samce na jednom křídle. Tím je jednak psychicky velmi podražený, protože nemůže létat a není na to zvyklý, jednak létavou samici nedožene. Nepomůže to však při napadení samice v hnízdní budce. Navíc to rozhodně není ve shodě s welfare. Také by to nemělo být stabilní řešení, ale pouze opravdu výjimečné, když samici hrozí nebezpečí, ale chceme u ní samce zatím nechat.
Agresivitu celkově snižuje, pokud je krmná dávka dietní– chudá na bílkoviny a tuky,ale přesto výživově vyvážená.K tomu dnes dobře slouží široká nabídka granulí, které mají jasně dané složení, a lze tedy různé typy střídat dle sezónní potřeby.
Je-li papoušek dospělý, nebyl dosud zvyklý na kontakt s jinými papoušky, protože byl chován v domácnosti sám,pak může počáteční agresivita zmizet za několik měsíců až let.

Je potřeba dodržovat všechny výšeuvedená doporučení a hlavně musíme pochopit, že takový papoušek potřebu-je trpělivost a vlídné zacházení a musíme v rámci trestání držet svou vlastní agresi-vitu na uzdě! Naopak samec kakadu, který již přes veškerá opatření zabil několik svých spolubydlících, by měl být z chovu spíše vyřazen. Měla by mu být poskytnuta samostatná důstojná voliéra třeba na dekorační účely.

Agrese u domácích mazlíčků

Nejčastější problém majitelů domácích mazlíčků je kousání. Na toto téma již bylo napsáno mnoho článků a knih s dobrými myšlenkami a radami, přesto jsou otázky majitelů stále velmi časté a stejné. V první řadě je třeba si uvědomit, že mládě papouška se nejprve musí naučit používat svůj zobák rozumným způsobem. Musí vyzkoušet, co se stane, když trochu víc stiskne větev, kus nábytku nebo naši ruku.
Každé mládě je všetečné, hravé a zkouší, co mu projde. Musíme tedy mláděti jemným, trpělivým, ale zároveň jasným způsobem vysvětlit, že při použití určité síly to bolí a dělat se to nemá. Papoušek to rychle pochopí, ale především během dospívání to zkouší znovu a znovu – třeba to projde a stane se tím, kdo bude v hejnu dominantní…
Ostatně i u lidí může puberta probíhat poklidně nebo bouřlivě. Majitelé se musí snažit vcítit do postavení svého papouška a pochopit, proč se chová tak nebo jinak a především se ho nesmí bát. Jakmile papoušek pozná, že z něj má jeho majitel strach a další kousnutí ho umocní, pak to víc a víc opakuje. Nebude pouštěn z klece a ze zamýšleného mazlíčka se může stát v lepším případě bavič návštěv imitací slov, v horším případě dekorační předmět, po kterém je třeba uklízet a navíc někdy křičí. O welfare nemůže být řeč.
Ne každý majitel má stejný talenta schopnost vcítit se do situace ze strany papouška, a pokud cit pro papoušky schází, pak načtené rady zkrátka nefungují.
Majitel by si měl vždy uvědomit, že papoušek má námi omezený životní prostor, omezené možnosti zábavy a omezenou krmnou dávku. Jeho milé nebo nevhodné chování je tedy často odrazem toho, v jakých podmínkách vyrůstal nebo právě žije. Agresivita může být způsobena špatnou socializací, nesprávnou výchovou, prostorem chudým na podněty a zábavu a v neposlední řadě nevyrovnanou krmnou dávkou bohatou na tuky a bílkoviny. Mnoho majitelů svého papouška rozmazluje, snaží se mu dopřát co největší krmnou dávku, ale nedokáže mu stanovit jasné mantinely v jeho chování. Velká krmná dávka často vede k tomu, že papoušek vybírá jen to, co mu chutná. To bývají tučné a na bílkoviny bohaté potraviny, který mi se zasytí a na ostatní pak už nemá chuť.Krmná dávka je pak jednostranná. Přes veškeré dobré úmysly je to nešťastná cesta.
Za agresivitou mohou stát pohlavní hormony, které jsou nejčastějším důvodem u samců. Opět narážíme na energeticky příliš bohatou krmnou dávku, která bývá doplněna sezónními změnami denního světla (fotoperiodou). Má li papoušek jednoho oblíbeného člověka, mohou být pobouřené pohlavní hormony důvodem k silné agresivitě k ostatním členům domácnosti.
Ať už je důvod k agresivitě jakýkoliv, obecně pomůže pestrá, ale energeticky chudší krmná dávka. Při manipulaci, výchově a výcviku můžeme papouška motivovat odměnami, které žádoucí chování upevňují. Je-li papoušek stále plně zasycen, nějaký pamlsek pro něj nebývá do-statečnou motivací. Od prostého nácviku nastoupení na ruku až po zvládnutí náročných situací – drobné odměny jsou vždy pro papouška příjemné a přináší tak ra-dost i majiteli. Majitel musí být klidný, trpělivý a snažit se přemýšlet jako papoušek. Chybu by měl majitel hledat vždy přede-vším v sobě.

Agrese rodičů k mláďatům
Někdy se stane, že rodiče ublíží svým mláďatům v budce a mohou je až zabít. Důvodem bývá stres z okolního dění a následkem toho přeskokové jednání. V současné době je možné sledovat situaci v budkách pomocí kamer. Ani kamerový záznam však ně-kdy neobjasní, proč se rodič rozhodl svému mláděti náhle ublížit.
O něco častěji se stává, že některý z rodičů útočí na své právě vylétlé mládě. Prevencí je vybavit voliéru až nadměrným množstvím větví na okus a zajistit optické bariéry.
U leckterých jedinců lze agresi předvídat vzhledem k jejich běžnému dominantnímu chování. Takovou voliéru a její obyvatele je nutné v době očekávaného výletu mláďat pečlivě ohlídat a při náznaku agrese odstranit agresora.
Největší chybou je odstranit z voliéry právě vylétlá mláďata. Ta nebývají zvyklá na člověka, takže se nechtějí nechat krmit, jsou vystresovaná a na vícu nezkušených majitelů může dojít i ke zbytečnému úhynu.
Závěr
Agrese a útoky papoušků bývají u některých druhů velmi časté. Nesmíme první náznaky podceňovat.
Dostatečně velká a členěná voliéra vybavená čerstvým okusem a energeticky chudá krmná dávka by měla být vnímána jako nejúčinnější prevence.
Kdo si hraje, nezlobí.

autor: MVDr. Helena Vaidlová

Agapornis šedohlavý

Tento vzrůstem malý, ale vzácný papoušek pochází z Madagaskaru. Obývá pobřežní lesy, vyskytuje se v koloniích. Agapornis šedohlavý(Agapornis canus)je jediným druhem z agapornisů, kterýse nevyskytuje přímo v kontinentální Africe. Živí se drobnými semeny a ovocem.

Vedle druhu Agapornis canus canus se vyskytuje i jeden jeho poddruh,Agapornis canus ablectaneus. Tento poddruh je od původního menší a tmavší. První písemné zmínky o tomto druhu jsou zaznamenané z roku 1788 a pochází od Johana Friedricha Gmelina. Do Evropy se agapornis šedohla výdostal v roce 1860. Mohli ho vidět návštěvníci ZOO v Londýně. V 19. století se dostali do Německa. V Evropě se jeho chov ale příliš nedařil. Odchycení ptáci byli plaší a nesnášeli uzavření. Nedostali ani vyhovující potravu a ni zdejší klima jim nevyhovovalo. O prvním vydařeném odchovu referoval německý chovatel Dr. Karl Russ v roce 1872.
Délka tohoto agapornise je 13–14 cm, hmotnost 25–30 g. Je známý jako nejmenší agapornis. Pohlaví ptáků se dá rozlišit už v budce.

Samec má hlavu a hruď světlešedou, břicho a ocas světle zelené,zobák bílý.
Samice má celé tělo světle zelené,tmavě zelené jsou pouze křídla.Pod očima má šedý odstín, zobák je hnědošedý.
U obou pohlaví je zajímavé podlouhlé ocasní peří, které má žlutočernozelené zbarvení.

Povaha a podmínky

Agapornis šedohlavý je velmi pohyblivý a plachý pták. Pokud není zvyklý na přítomnost člověka, usadí se na pro něj nejbezpečnějším místě ve voliéře a při tom vydává zvláštní zvuky. Tento druh vyniká i neobvyklým pachem. Můžeme je chovat v prostorné voliéře, ale i v menší kleci. Nevýhoda velké voliéry je, že tohoto malého ptáka budeme ve velkém prostoru sotva vidět. Ale také v malé kleci musíme udělat místo, kde se může schovat. Nemá rád chlad, resp. nízké teploty, a je citlivý i na průvan. Proto by chom jej měli zimovat ve vytápěné místnosti, kde by teplota neměla klesnout pod 20 °C.

Hnízdění
Agapornisové šedohlaví nepatří mezi papoušky, které bychom mohli snadno chovat. Jejich chov se proto nedoporučuje začátečníkům. Odchov se již podařil i ve voliéře, kde byli vysazené rostliny. U mě se osvědčila i bednová klec. Samice nestaví velké hnízdo, na dno budky dává jen roztrhané listí, vajíčka snáší každý druhý den. Klade 5–6 vajec a na snůšce sedí výlučně samice. Samec jen málokdy chodí do budky, ale později pomáhá při odchovu. Mláďata se líhnou po 21 dnech a budku opouštějí po 6 týdnech a rodiče je krmí ještě následující dva týdny.

Potrava
Krmíme je drobnými semeny, naklíčeným zrním a senegalským prosem, které mají velmi v oblibě. Já používám krmivo pro andulky, ze kterého si vybírají jen určité druhy prosa. Vždy jim nabízím i strouhanoumrkev, jablko, vařená vajíčka, i čerstvé listy pampelišky. Ptáci by měli mít vždy k dispozici i sépiovou kost. Pro úspěšný chov máme dát pozor i na stálý přísun minerálů, především vápníku, protože samice to potřebu-je k tvorbě vajíček. Jsem zvyklý dávat na dno klece i směs písku a gritu a ptáci si mohou vybírat minerály.

Mutace
Tento druh agapornise zatím nemá žádné mutace. Důvodem může být i náročnější chov. Sice v USA již zaznamenali jednu v Čechách a v Belgii.

Papoušek mniší

Latinský název:Myiopsitta monachus(Boddaert, 1783)
Vědecká synonyma:Myiopsitta monacha(Boddaert, 1783)
České synonymum: mníšek šedý

Tento druh je považován ve svých původních oblastech výskytu za celkem hojný, lidská činnost ho nijak zvlášť neohrožuje, často se naopak stává synantropním ptákem, čili druhem, který využívá ke svému životu blízkost lidských obydlí. Tento druh spadá do kategorie CITES II/EU příloha B, chovatel nemá ani povinnost vést knihu záznamů o chovu a obchodu s tímto druhem. Velikost a zbarvení:
Délka: 26–30 cm
Hmotnost: 90–140 g Popisovat tohoto papouška je spíše nošením dříví do lesa. Je chovatelské veřejnosti dostatečně znám, fotografie těm pár neznalým určitě napoví více než sáhodlouhé popisování barvy jednotlivých částí těla.

Samec i samice jsou stejně zbarveni, jediným spolehlivým určením pohlaví je endoskopie či DNA. Pokud chováme tento druh delší dobu a ve větším počtu, určitě si všimneme drobných rozdílů ve tvaru zobáku, hlavy či posedu nohou, ale nejsou to směrodatné znaky, podle kterých bychom 100% určili pohlaví chovaných papoušků.

žije i hnízdí v koloniích. Mimo období hnízdění se jedná o potulný druh papouška, který se pohybuje krajinou v hejnech čítající nejčastěji 50–200 jedinců. Při hledání potravy střídají lesní oblasti s kulturní zemědělskou krajinou, ve které mnohdy napáchají značné škody. Je jediným druhem, který nehnízdí v dutinách stromů. Staví si z větviček a prutů společná kulovitá hnízda, která mohou mít hmotnost až 200 kg. Vnitřní kotlinku pak vystýlají suchými stébly travin. Snáší 4–6 vajec, na kterých sedí 24–26 dnů, mláďata pak opouští bezpečí hnízd ve stáří cca šesti týdnů. Rodiče je dokrmují ještě minimálně tři týdny.Jsou to skvělí letci a létají rychle a přímočaře,jedná se o jeden z nejhlučnějších druhů papoušků.

Rozšíření
Jižní Amerika: Bolívie, Brazílie, Argentina,Paraguay, Uruguay – není nijak náročný na typ biotopu. Je velmi přizpůsobivý, z chovů uniklí ptáci vytvořili v Evropě i v Severní Americe životaschopné populace. Často vy-stupují i do vysokých nadmořských výšek,jedná se o jeden z nejodolnějších druhů papoušků vůbec.

Taxonomie druhu:

Poddruh Myiopsitta monachus monachus(Boddaert, 1783)–papoušek mnišíbrazilský – největší poddruh (30 cm),na břiše se nevyskytuje žlutá barva
Poddruh Myiopsitta monachus calita(Jardine & Selby, 1830)–papoušek mniší argentinský – drobnější poddruh(27 cm), žlutavé břicho, ptáci jsou štíhlí
–vlaštovčího typu
Poddruh Myiopsitta monachus cotorra(Vieillot, 1818)–papoušek mnišíparaguayský–nejmenší poddruh
(26 cm), žlutozelené břicho
Poddruh Myiopsitta monachus luchsi(Finsch, 1868)–papoušek mnišíbolivijský je momentálně uváděn jako samostatný druh–bílé čelo a část hlavy,opeření na krku a hrudi bez lemování,jasně žlutá hruď a břicho (30 cm)
U populací v evropských chovech prakticky nelze nalézt čisté poddruhové ptáky, patrně se jedná o mix několika poddruhů, které sev dobách jejich dovozů nijak zvlášť neřešily. Stejně tak vzniklé populace volně žijících„mníšků“ v Evropě a v USA nelze přiřadit k žádnému poddruhu.

CHov a odchov
Papoušci mniší jsou jedni z mála druhů papoušků, kteří jsou opravdu mrazu odolní,a jejich voliéra nemusí mít uzavřený chráněný prostor, stačí jen její částečné zastřešení a závětří. Minimální rozměry pro kolonii 5 párů jsou 4 × 3 × 2 metry. U tohoto druhu platí –čím větší voliéra a větší kolonie, tím lépe pro jejich přirozený život a chování. Vzhledem k jejich potřebě okusu je lepší celokovové za-řízení, například z hliníku, vzhledem k jejich letovým schopnostem doporučuji předsíň u vstupu do voliéry. Do zastřešené části voliér umístíme pletivové podložky o rozměrech cca 0,75 × 0,75 m jako základny pro stavbu hnízd. Současné populace přijmou i otevřené polo budky rozměrů 30×30×25 cm, dále je možné používat i zavěšené koše či polo koše, zde všude si ptáci záhy postaví hnízda.Pro jejich stavbu, ale i pro zábavu, potřebují dostatek čerstvých větví, ideálně březových a vrbových. Jejich spotřeba je opravdu značná.

Pokud se věnujeme chovu mutací, kterých vznikla už celá řada (modrá, ino, skořicová a další + jejich kombinace – toto téma by vy-dalo na několik samostatných článků), do-poručuji chov po párech. V tomto případě potřebujeme pro pár prostor 3 × 1 × 2 m.
Jakmile nám ptáci zahnízdí, můžeme je vypouštět z voliéry k volnému proletu, akorát mějme na paměti jednak dokonalé uvyknutí ptáků na dané místo, jednak možnost orientace papoušků pro jejich bezproblémový návrat do voliéry, a hlavně mysleme na naše sousedy a jejich zahrádky. Papoušci mniší jsou opravdu velcí ničitelé, pár malých ovocných stromků na sousedově zahradě dokáží zničit během pár hodin.
Vylíhlá mláďata jsou pokrytá žlutavým chmýřím, které později změní na husté šedé.
Tento druh kroužkujeme ve věku deseti až dvanácti dnů, pro tento druh je předepsán kroužek s vnitřním průměrem 6 mm. Tento druh krmíme směsí zrnin pro velké papoušky a směsí zrnin pro střední papoušky – v poměru1:1. V době zimních mrazů podáváme i samotnou slunečnici, kdy může tvořit až 50 % krmné dávky,čímž zajistíme papouškům dostatek energie pro přečkání tohoto období.V jarních měsících pak nahradíme směs pro velké papoušky směsí pro nakličování – naklíčená semena po-dáváme opět v poměru 1:1 se smě-sí pro střední papoušky. Jakmile senám líhnou první mláďata, nahradíme naklíčené krmivo klasy pšenice a ovsa v mléčné zralosti, stejně tak podáváme palice kukuřice v mléčné zralosti a vaječnou směs – opět v poměru 1:1:1 se základní směsí pro střední papoušky. K tomu po-dáváme ovoce a bobuloviny (jablka,papáju, hrozno, arónie, jeřabiny)dle spotřeby papoušků, druhy ovoce a bobulovin nepodáváme najednou,ale co nejčastěji je střídáme.

S přicházejícím podzimem papoušky postupně převádíme na základní krmnou dávku + ovoce a bobuloviny. Jakmile nastává zimní období mrazů, nepodáváme ovoce kvůli možnosti přemrznutí.
Celoroční samozřejmostí je přístup papoušků k písku a gritu, minimálně 2 × do roka necháme vyšetřit trus a v případě potřeby odčervíme. Stejně tak je vhodné do čerstvé vody několikrát do roka přidávat OPTIMIN E.

Papoušek mniší je opravdu nenáročný druh, který mnohé chovatele svádí až k tomu chovat ho jen na slunečnici, vodě a jablku v kdejaké staré voliéře s minimálním vybavením a přístřeším. To si ale vůbec ne-zaslouží. Chovám tento druh už od školních let a považuji ho za jeden z nejúžasnějších druhů, které jsem kdy měl, zkrátka na něj nedám dopustit. Zkuste se na něj dívat také tak, pozorování kolonie „mníšků“ je fascinující zážitek, který nikdy neomrzí.

Papoušek alexandřin

Tohoto ptáka známe pod vědeckým názvem Polytelis alexandrae (Gould, 1863). Do rodu Polytelis patří společně s papouškem kouřovým (P. anthopeplue) a nádherným (P. awainsonii). Je střední velikosti, štíhlé postavy s dlouhým ocasem, kde jednotlivá pera jsou na konci zúžená a protažená do špičky. Střední jsou mnohem delší než krajní. Křídla jsou dlouhá a zašpičatělá, vnější tři letky ruční jsou úzké a dvě z nich vroubkované. Zobák je poměrně malý a štíhlý, u všech druhů korálově červený. U dospělých samečků papouška alexandrina se vyskytuje strukturální zvláštnost. Třetí ruční letku mají delší asi o 12 až 14 mm. Má zúžený tvar o rozměrech 3 mm v nejužším místě, na konci 4 mm a délku maximálně 22 až 25 mm. Na první pohled se jeví jako letka zakončená praporkem, který se však často ulomí ještě před následujícím pelicháním. Samice takovou letku nikdy nemá. Celková délka ptáka je 360 mm, křídlo měří 175 mm (samice), zatímco její partner může s ocasními pery 295 mm dlouhými mít až 460 mm. Tři druhy rodu Polytelis jsou považovány za přechodnou formu k ploskoocasým papouškům.
Jeho domovem je vnitrozemí australského kontinentu, které je ohraničeno jihem Severní Austrálie, severem Jižní Austrálie a východem Západní Austrálie. Obývá suché stepi a polopouště, kde rostou suché a tvrdé dikobrazí trávy rodu Tridia a trávy rodu Spinifex. Protože bílí přistěhovalci málo navštěvují vyprahlý střed kontinentu, je tento papoušek považován za velkou vzácnost. Ornitologové si všimli, že od roku 1950 se jejich areál výskytu zmenšil. Vliv na to má jednak úmyslné zakládání požárů v buši, dále pak z Evropy dovezené a volně vypuštěné kočky a lišky. Potravní konkurencí jsou rovněž zdivočelí koně, velbloudi a králíci. V blízkosti vodních zdrojů chovají farmáři tisícihlavá stáda ovcí, která jim ujídají potravu. Právě u těchto vodních zdrojů nalézají vysoké stromy eukalyptů, které jim dávají možnost zahnízdit v jejich dutinách. Na písčitých územích to jsou také mnohdy kasuariny. V jejich přirozeném prostředí nalezneme malé skupinky v počtu 10 až 15 ptáků. Při hledání potravy se ponejvíce nacházejí na zemi mezi chomáči trávy a při vyrušení vzlétnou teprve na poslední chvíli. Hnízdit začínají teprve tehdy, až po skončeném období dešťů rozkvetou trávy a začnou se tvořit klásky. Protože se jedná o kočující ptáky, mohou pro ně nepříznivé životní prostředí opustit a objevit se tam, kde již dlouhá léta chyběli. Zatím největší hnízdní kolonie v počtu 10 párů na jednom stromě umožnila vidět v jedné dutině 4 až 6 vajec. Hnízdění probíhá nejčastěji od září do ledna. V pouštích na území Západní Austrálie u Lake Tobin bylo v roce 2001 spatřeno asi 300 jedinců. Je pravděpodobně, že ve volné přírodě nalezneme nanejvýš 5000 kusů. Ornitolog a spisovatel Joseph Forshaw uvádí ve své knize Australan Parrots, že hnízdili v červených gumovnících v blízkosti Hermannsburgu. Jejich počet byl tak velký, že holátka posloužila jako potrava domorodcům. Od té doby je již 35 roků žádný domorodec neviděl. Při návštěvě Austrálie v roce 2003 jsem získal informaci, že ve voliérách soukromých chovatelů se nachází přibližně 25 000 těchto ptáků. Také zde je velká móda chovat především ptáky s mutačním zbarvením nebo jedince štěpitelné. Papoušci s původním zbarvením jsou v menšině. Lze jen doufat, že jej nepostihne podobný osud jako papouška překrásného v roce 1920.

V bulvárním tisku se objevila zpráva, že soukromý chovatel má v úmyslu vypustit mezi divoce žijící ptáky své odchovy nejen v původním zbarvení, ale také albino, lutino a modré. Podle jeho představ by divoce žijící ptáci naučili ty domestikované hledat potravu a vodu. Odborníci varují pře tímto neuváženým krokem. Hrozí totiž reálné nebezpečí, že domestikovaní ptáci zavlečou mezi divoce žijící nám všem dobře známé nemoci a dojde k vyhynutí celé populace. Navíc albino a lutino se záhy stanou kořistí dravých ptáků. Zbarvení opeřenců se vyvíjelo v průběhu miliónů let a jen ti nejlépe přizpůsobiví mají naději přežít v přirozením životním prostředí.
Známý ornitolog Peter Slater viděl na přelomu let 1949 a 1950 na severu Hughies End jednoho ptáka, který se podobal modré mutaci. V jeho očích je Papoušek alexandrin nejelegantnější australský pták. Tento papoušek byl objeven roku 1862 Waterhousem při expedici M. D. Stuarta, která se vydala do střední Austrálie. Cestovateli se podařilo u Howels Pondu zastřelit dva exempláře těchto krásných a vzácných papoušků. John Gould je v roce 1863 popsal a pojmenoval vědeckým názvem, který je platný dodnes. Původní anglické pojmenování Princes of Wales Parakeet bylo přiděleno na počest příslušnice vládnoucího rodu. V Německu jej nalezneme v inzerátech pod názvem papoušek modročapkový (Blaukappensittich). Znovu byli tito ptáci pozorováni při další expedici do středu Austrálie roku 1894. Jeden z účastníků této výpravy následně choval pár těchto papoušků. Velmi si pochvaloval jejich krásu, ladnost, důvěřivost a nebojácnost. Ve voliéře mu létali na rameno a krmivo brali z ruky. Potom se nechali hladit. Stejně jako andulka a korela se tento papoušek, původem ze suchých pouštních oblastí, dobře přizpůsobil podmínkám v lidské péči a spolehlivě hnízdí. Když byla mláďata v budce, rodiče je bez ostychu krmili a chovali se jako krotcí domácí holubi. Poté, co mláďata opustila hnízdní budku, je rodiče ještě asi dva týdny dokrmovali.
První dovoz do Evropy se uskutečnil roku 1895 do zoologické zahrady v Londýně. Následně byli dovezeni i do dalších zoologických zahrad i k jednotlivým chovatelům v letech 1898–99. Je zapotřebí si uvědomit, že před více než sto lety trvala cesta z vnitrozemí k pobřeží mnohem déle než nyní. Ptáci, kteří přestáli namáhavou cestu z vnitrozemí, museli potom vytrpět další několikatýdenní plavbu lodí, aby nakonec dorazili do chladného anglického podnebí. Větší kontrast ke klimatu v australské poušti však již nemůže být. Henry Fulljames z Londýna uveřejnil v roce 1899 v Avicultutal Magazíne svůj názor, že se jedná o neobyčejně vzácného papouška z téměř nedostupného vnitrozemí. Současně připojil barevnou kresbu papouška alexandrina od autora P. Smitha. V roce 1926 se na knižním trhu objevila odborná publikace od Davida Seth–Smitha s názvem Parakeets a dva roky poté od lorda Tavistocka (pozdějšího Duke of Bedford) s názvem Parrots and Partit–like Burda. Na obě tyto knihy je pohlíženo jako na průkopnické v chovu papoušků. Oba autoři se shodují v tom, že v Evropě bylo v té době jen 6 kusů papoušků alexandriných. Zoologická zahrada Brookfield v Chicagu (USA) získala několik párů teprve v roce 1938. Ve dvou hnízděních byla odchována celkem tři mláďata. Velice známý chovatel ptáků David West z Kalifornie získal v roce 1947 ze zoo Brookfield několik jedinců. Dva páry odchovaly v následujícím roce osm mláďat. Po bombardování Anglie v průběhu druhé světové války zůstalo naživu jen nepatrné množství papoušků ve velmi špatném stavu. Edward Boosy se pokusil odchovat mláďata pod chůvami. Všechny páry papoušků alexandriných však rozbily vejce, takže tento pokus se nezdařil. Předchůdci v současné době chovaných australských papoušků byli do Evropy dovezeni v padesátých letech dvacátého století ještě předtím, než australská vláda zakázala veškerý vývoz domorodého zvířectva. V následujícím desetiletí byli tito papoušci k nalezení jen u těch chovatelů, kteří v zaměstnání vykonávají vysoce kvalifikovanou práci. Chovatel z Kalifornie tvrdil v roce 1990, že má nejlepší chovatelské výsledky ve voliéře dlouhé 2,4 m, široké 0,91 m a vysoké 1,8 m. Téměř se nechce věřit tomu, že by tito letci na dlouhé vzdálenosti se dobře cítili v tak stísněném příbytku. Všeobecně uznávaný Joseph Forshaw je přesvědčen o tom, že za takových podmínek ztrácejí tito ptáci ladné tvary, budou neaktivní a nevrlí. V odborném časopise Cage and Avary Burda vydaného v červenci roku 2000 se můžeme dočíst, že pro jeden pár musí mít voliéra délku alespoň 4 až 6 m. Protože se tito papoušci s oblibou zdržují na zemi, je naší povinností důsledně dbát na hygienu. Podlahu voliéry můžeme posypat vrstvou křemenného štěrku, což splní svůj účel. Štěrk je možné omývat vodou ze zahradní hadice a zabránit tak zamoření škrkavkami, které se nacházejí na zemi. Není nic horšího, než voliéra s hliněnou podlahou. Protože všechny tři druhy rodu Polytelis jsou náchylné na střevní parazity, musí být dvakrát ročně provedeno odčervení.

V roce 2001 bylo možné vidět v Zoo Paignton v hrabství Devon ve velkém domě papoušky alexandriny společně s neofémamy ozdobnými. Oba druhy působily ve svém přirozeném prostředí obzvláště pěkně. V Anglii uveřejňuje Partit Society statistiku odchovů. Z ní vyplývá, že na jednoho chovatele a pár připadá 4 až 5 odchovaných mláďat. Na začátku roku 1990 se v Evropě značně zvýšil zájem o tento druh, čemuž napomohly především krásně zbarvené mutace. Modří ptáci se objevili v roce 1951 ve voliérách Georga Russela a australského chovatele B. Ruddleho. Časopis Chovatel č. 1/1977 uveřejnil na str. 16 a 17 můj článek o prvním odchovu mutace lutino již na jaře roku 1975 u chovatele Dietra Meyera v Halle. Rodičovský pár přivedl na bidlo celkem pět výletků, z čehož byli tři zelení samci a dvě samice lutino. Papoušek alexandrin je jedním z mála australských papoušků, který je schopen úspěšně hnízdit v prostorné voliéře s dalšími třemi až čtyřmi páry. Právě tímto způsobem se také roku 1912 podařil první odchov v Anglii. Musíme však dodržet zásadu, že všechny páry musí být do voliéry vpuštěny současně. V případě dosud nespářených výletků musíme bezpodmínečně dodržet poměr 1:1. K těmto papouškům můžeme do voliéry přidat také pěnkavy nádherné, kterým neublíží. I přes tuto skutečnost dává většina chovatelů přednost tomu, mít ve voliéře pouze jeden pár.
Hnízdní příležitosti mohou být velice rozmanité. U australských chovatelů jsem si všiml, že budky mají často zavěšeny pod úhlem 45°. Dno budky stojaté má čtvercovou základnu o straně 200 mm, výšku 470–610 mm se vstupním otvorem o průměru 65 mm. Hnízdní budka ve tvaru písmene L je vhodná především pro ty samice, které až dosud v jiných budkách rozbíjely vejce. Určitě se vyplatí vytvořit uvnitř budky žebřík ze silnějšího pletiva nebo mosazného drátu. Dno budky bývá nejčastěji pokryto hoblovačkami. Samice snáší vejce obden a pevně zasedá na druhé nebo třetí. Počet vajec kolísá mezi čtyřmi až šesti a samice na nich sedí sama 19 až 20 dní. Alespoň jednou denně opustí budku proto, aby se vyprázdnila, napila, vykoupala a vlhkým peřím smáčela zahřívaná vejce. Samec ji pravidelně krmí. Mláďata vylétají z budky přibližně po pěti týdnech. Mají tmavší zbarvení než jejich rodiče a také ocasní pera jsou kratší. Po uplynutí několika měsíců začnou samečci čepýřit peří na hlavě a vydávat ze sebe hihňavé zvuky. Mladí ptáci přepeřují do šatu dospělých po uplynutí dvou let.

Pokud máme na bidle vedle sebe chovný pár , samici poznáme podle bledší barvy na hlavě, těle a spodních krovkách ocasních., Určitým rozlišovacím znakem je zobák. U samců je zbarven červeno–oranžově, u samic hnědo–červeně. Na druhé fotografii vidíte samce obráceného zády ke kameře. Zcela zřetelná je u něho prodloužená třetí ruční letka. Takovou samice nikdy nemá! Právě kvůli této třetí ruční letce byl již v roce 1895 zařazen papoušek alexandrin do samostatného rodu Spathopterus. Tuto vlastnost podrobně popsal Alfred North. Protože se jedná o spolehlivě hnízdící ptáky, umělý odchov mláďat je zcela ojedinělý. V Palmitos Park na ostrově Gran Vanadia musela být uměle odchována dvě mláďata proto, že jeden z rodičů onemocněl. První mládě mělo ve věku 38 dnů hmotnost 94 gramy, druhé mělo po 34 dnech hmotnost 106 gramů. Ochočená mláďata jsou ve společnosti jiných ptáků ve voliéře opravdovým obohacením. Přitom si všimneme, že ptáci odchovaní pod vlastními rodiči jsou mnohem mohutnější než ručně dokrmení.
Základní potravou je pro ně směs semen slunečnice, prosa, lesknice, ovsa, semence a obzvláštní pochoutkou bývá senegalské proso v klasech. Mnoho chovatelů nabízí svým miláčkům zrniny ve velkých krmných dávkách, což nepovažuji za dobré. Lepším řešením je denní odměřený příděl krmiva. Semenec přidáváme před zahájením chovné sezony pro povzbuzení pohlavní aktivity. Ze zeleného krmiva jsou velmi oblíbené dozrávající lipnice obecná, ptačinec žabinec, listy smetánky lékařské, šťovík, červené malvičky skalníku celokrajného a jeřabin, zimolez kozí list a lebeda. Můžeme jim také nabídnout koláče dozrávající slunečnice, kukuřičné palice plné zrn v mléčné zralosti, rozkrájenou mrkev, jablko, hrušku a další druhy ovoce. Krátce před chovnou sezónou a v době krmení mladých musí být podáváno dobré vaječné krmivo doplněné kalciovým práškem. Můžeme jim nabídnout také měkký žír s mrkví a strouhankou nebo piškotem, který v teplých dnech nesmí zkysnout. Osvědčilo se také podávat současně v samostatné misce naklíčené zrniny s klíčkem dlouhým 2 mm. Někteří jedinci přijímají také moučné červy a mravenčí kukly.
Protože potřeba okusování je nepatrná, může být voliéra osázená rostlinami. Rostlinstvo však v žádném případě nesmí překážet ptákům při létání. Při letu mezi dvěma bidly na vzdálenost 5 m se snaží ve voliéře polapit mouchy a komáry. Voliéra by měla plynule navazovat na zděný přístřešek, ve kterém je zimní ubikace a krmná chodba. Pokud se rozhodneme chovat mimo těchto papoušků ještě jiné teplomilné druhy, je vhodné zavést do zděného přístřešku ústřední topení. Když mají ve zděné stavbě dostatek pohybu a správnou výživu, bez následků vydrží teplotu 0 °C. Pitná voda by jim však v žádném případě neměla zamrzat.

Na jaře roku 2007 jsem navštívil několik chovatelů těchto papoušků. Asi je to náhoda, ale ani jeden pták neměl plný počet zdravých prstů. Na můj dotaz, proč tomu tak je, jsem dostal stručnou odpověď. Za mrazivého počasí zůstali ptáci celou noc v proletové voliéře viset na pletivu, což mělo za následek omrznutí prstů. Svědění bylo tak pronikavé, že si ptáci svými silnými zobáky prsty ukousli. Takoví papoušci jsou téměř neprodejní a navíc samci se při pojímání nemohou drápky přichytit. Vejce u takových párů bývají zpravidla neoplozená. Hnízdění jim umožníme ve věku dvou let, avšak při neodborně řízeném chovu zahnízdí jako jednoletí se střídavými výsledky. Je znám případ, kdy osvědčený pár zahnízdil dvakrát ročně, což však nikomu nedoporučuji. Naproti tomu jsou známy případy, kdy nevhodně sestavené páry vůbec nezahnízdily. Na dno hnízdní budky můžeme dát vrstvu tlejícího a rozpadajícího se dřeva z lesního pařezu. Čerstvě vylíhlá mláďata s dlouhým bílým chmýřím se zde krásně vyjímají. Je roztomilé sledovat, jak samec při toku natahuje krk, uklání se, hlavou pohybuje vpravo i vlevo a běhá kolem samice s přerušovaným hlasem. Zatím je znám jediný případ, kdy samec byl plodný ještě ve věku 23 roků.
Rádi si smlsnou také na limbových oříšcích ze šištice borovice Pinus cembra. Můžeme jim dát malé množství burských oříšků, které však nesmí být solené. Nadměrné množství soli dokáže ptáka i zabít!
Nelze popřít skutečnost, že to je ideální voliérový pták. Právě proto je velice žádaný v Austrálii, Evropě, Americe a Jižní Africe u mnoha tisíců chovatelů v základní barvě i mutacích. Již v roce 1975 existovali v tehdejší Německé demokratické republice ptáci modré mutace. Chovatel MVDr. Eisengarten z obce Stotternheim u Erfurtu si v roce 1976 opatřil jeden pár těchto papoušků. Oba ptáci pocházeli ze zelených rodičů. Samec se vylíhl v roce 1975 a samice 1976. Protože spolu byli blízce příbuzní, chovatel je spolu nedal do páru. Brzy na jaře měl modrý samec na výběr tři zelené samice, ale žádná ho nechtěla. Teprve čtvrtá zelená samice, ročník 1973 si jej vybrala za otce svých budoucích potomků. První kopulace byla pozorována 1. 5. a vytoužené vejce se na dně hnízdní budky objevilo 4. května 1977 kolem 18,30 hod. Následující den opustila hnízdo jen proto, aby se vyprázdnila, napila a přijala trochu potravy. Po snesení druhého vejce samice vyštípala svého partnera ven z budky a následně mu již nedovolila do ní vstupovat. Při jedné z kontrol bylo zjištěno, že vejce č. 1 je poškozené a č. 4, 5, 6 jsou neoplozená. Bylo rozhodnuto podsadit oplozená vejce č. 2 a 3 pod spolehlivě hnízdící samici Papouška nádherného, které se měla její mláďata líhnout přibližně ve stejném termínu. Oproti údajům uváděným v literatuře se mláďata začala klubat z vejce již šestnáctý den a sedmnáctý den byla vylíhlá. Mláďata byla velice vitální, byla dobře nakrmena zdárně se vyvíjela. Trvalo to déle než týden, kdy se podařilo zjistit jedno modré mládě. Jejich biologická matka začala znovu snášet dne 26. 5. 1977 a snesla celkem pět vajec. Znovu byla oplozená jen dvě a z nich se vylíhlo jedno modré a jedno zelené mládě. Dvě modrá a dvě zelená mláďata se dožila dospělosti a svému chovateli dělala v následujících letech jen radost.

V následujících řádcích uvádím několik údajů o mutaci lutino. Název této variace je odvozen od slova lutein = žluté barvivo. Jsou albinotickou formou v zelené řadě. Kromě žlutého barviva (lipochromu) nemají žádnou jinou barevnou látku, takže nemají zbarveno ani oční pozadí. Oči jsou vlivem prosvítající krve červené s bílou duhovkou. Platí zde dědičnost vázaná na pohlaví. Spojíme-li lutino samce se zelenou samicí, dostaneme v první generaci samičky lutino a samečky zelené štěpící na lutino. Spojíme-li zeleného samce s lutino samičkou, budou všechna mláďata zelená a z nich samci štěpící na lutino. Samice z tohoto spojení jsou pro další chov lutino zcela bezcenné. Spojíme-li pak zeleného samce štěpícího na lutino se zelenou samičkou, budou z mláďat některé samičky lutino a všichni samci zelení, z nichž někteří štěpící na lutino. Spojíme-li však zeleného samce štěpícího na lutino s lutino samičku, dostaneme 50 % mláďat obojího pohlaví lutino a všechny zelené samce štěpící na lutino. Tímto způsobem můžeme získat dobrý chovný kmen lutino. Jakmile zpozorujeme první známku oslabení, opakujeme celý regenerační proces. Převážná většina lutino je vůči ostatním žlutým s vikvovýma očima recesivní a současně vázána na pohlaví. Pouze vzácně se vyskytují lutino recesivní, jejichž dědičnost není vázána na pohlaví. Odborníci doporučují tyto dvě formy nikdy nespojovat, neboť bychom pak nerozeznali genotypy jednotlivých mláďat. Lutino a albino se k sobě z hlediska dědičnosti chovají jako zelení a modří. V první generaci jsou pouze lutino štěpící na albino a při zpětném spojení s albino dají 50 % lutino a 50 % albino. Vlohy vázané na pohlaví u lutino a albino jsou spojeny s X chromozómem. Protože samec má dva chromozómy, může mít na ně vázanou vlohu buď dvakrát a pak je v této vloze homozygotní, nebo jenom jednou a pak je heterozygotní. Samička, která má jen jeden X chromozóm a jeden Y chromozóm může tuto vlohu mít, je-li spojena s X chromozómem viditelně, ale nemůže nikdy štěpit.

autor: Antonín Vítek

Papoušek zpěvavý

papoušek zpěvavý

Patří k jednomu z nejběžnějších druhů chovaných v našich zařízeních, najdeme ho jak u začátečníků, tak i u zkušených chovatelů. Možná i pro jeho „snadný“ chov je celkem opomíjeným druhem, který svoji největší slávu a chovatelský vrchol zažil zhruba před 15 lety, kdy se dostávali do módy krásně zbarvení mutační ptáci. Stal se průkopníkem mezi mutačními papoušky.

Sestavení párů

Obecně se traduje názor, že tento druh je nenáročný a nevybíravý, dále je dlouhou řadu let doporučován všem začínajícím chovatelům. Zde platí jednoznačně poučení, že pokud se ptáci sestavili přirozeným výběrem, jsou spolehliví a opravdu nenároční. V dnešní době selektivních chovů a při dodržení mutačních linií je to trochu problém, protože zákon schválnosti funguje naprosto dokonale a většinou si sednou dvojice ptáků, které jsou v dalším chovu pro nás nežádoucí. Při nedostatku místa a času je ideální se domluvit s kolegou a ptáky vyměnit, nebo nakoupit několik jedinců dané mutace a ponechat si harmonizující pár a zbytek ptáků prodat. Takto jsem vybíral samici k modrému opalínovi a teprve třetí výměna dopadla dobře a v současnosti je to můj nejspolehlivější pár. Existují samozřejmě i jiné metody přepárování, jako je přezimování odděleně samci a samice, potom zhruba měsíc až dva před začátkem sezóny ptáky napárovat podle svého chovného schématu. Tento postup jsem konzultoval s kolegy, ale osobní zkušenost nemám. I když je moje osvědčená procedura zdlouhavá, určitě se vyplatí. Tento můj poznatek je nesmírně důležitý, protože jeho podcenění má za následek snížení počtu odchovů a zmírnění agresivity u chovných samců vůči mladým.

Kvalita chovu

Dnešní dlouhodobá společensko–ekonomická krize má na chov nesmírně pozitivní vliv a podle mého osobního názoru prospěje kvalitním chovům. Jelikož ptáci nejdou na odbyt, tak řady chovatelů (množitelů) prořídnou, chovatelé se hromadně zbaví slabších jedinců a v chovech zůstanou jen ti nejkvalitnější. Na druhou stranu je z čeho vybírat a za minimálních finančních investic se dá s ptáky dobře experimentovat. To ovšem neplatí u nejnovějších mutací, jako jsou tmavomodří ptáci a ptáci s tmavým faktorem. Jen pro orientaci, oranžový olivový opalín papoušek se dá pořídit přibližně kolem 500 eur.

U slova kvalita bych se rád pozastavil, každý se ho snaží používat a ne každý ví, o co jde. Papoušek zpěvavý ve volné přírodě měří 27 cm a váží kolem 65 gramů. Tyto údaje bereme jako základní start k výběru. Kdo se šlechtěním ptáků zabývá seriózně, dobře ví, že zachování velikostních proporcí spolu s udržením barevné kombinace nejdou dost dobře dohromady. U šlechtění jsme došli tak daleko, že spousta mutací je ustálených a počáteční defekty jsou potlačeny (letální faktor, přerůstání zobáků a drápků), ovšem trošku jsme pozapomněli na zachování velikosti papouška. Važme si každého mohutného potomka a přesně takového musíme dál zařazovat do nepříbuzných linií i za cenu zpomalení generování nových barevných řad, ideální je čistě přírodní jedinec. Mohutný vzhled je polovina ze slova kvalita. Druhá polovina je ustálená barva, kdy barvy jsou jasné, syté a pokrytí barev je na celém těle souměrné. Zde se nedá mluvit o standardu, protože rok od roku kvalita roste. Například u rubínové mutace je nutné, aby ptáci byli rudobřiší s červenou maskou. V barevných kombinacích má papoušek zpěvavý snad nejpestřejší zastoupení a nové mutace se brzy objeví. Výhoda rozložení barev je, že zpěváci jsou nositeli jak psittacinu, tak melaninu a můžeme vyšlechtit ptáka od černé barvy až po čistě žlutého.

Chov

V úvodu článku jsem se zmínil o nenáročném druhu, který spolehlivě zasedne. Chovám papoušky v celoročních venkovních voliérách o rozměru 250×100×220 (dך×v). Venkovní chov můžu jen doporučit, papoušek je otužilý a i v největších mrazech je aktivní, ovšem za předpokladu, že jsme ptáky nechali od brzkého podzimu venku a stačili přepeřit na zimní období. Takto nízké teploty vydrží za předpokladu kvalitní stravy. Musím podotknout, že mi za celou dobu mé chovatelské kariéry v zimě nepadl jediný papoušek, a neomrzl žádný drápek. Osobně si myslím, že papoušek strádá více v horkém létě než v zimě.

Výhodou venkovního chovu je, že dodržíme pravidelné střídání ročních období a má přesně daná období klidu a regenerace. Je to ovšem na úkor odchovů, protože ve venkovních voliérách necháme zasednout dvakrát, maximálně třikrát do roka, ve vnitřních ubikacích jsou ptáci ochotni hnízdit nepřetržitě. To má ovšem vliv na jejich zdraví a takové jedince brzy vyčerpáme a tím jim značně zkracujeme život.

Papouška můžeme chovat i v klecích různých velikostí, optimální je závěsná kles o minimální délce 120 cm. Ve stísněných podmínkách musíme být zvlášť obezřetní v období, kdy mladí opouští budky a před agresivitou samce nemají možnost žádného úniku. Často toto končí smrtí mladých. Jelikož mám pouze celoroční venkovní voliéry a chovnou sezónu zahajuji brzy na jaře, tak sestavené páry musí být minimálně měsíc pohromadě ve svých prostorech, kde budou hnízdit. Ještě před začátkem sezóny ptáky odčervuji (polovina února) a začátkem března otevírám budky, které mám v zimním klidovém období uzavřené. Používám klasické prkenné budky 20×20×40 s vletovým otvorem 6 cm. První hnízdní aktivita je spontánní a první páření pozoruji do čtrnácti dnů. Poté samice začíná se snůškou, kdy se v intervalu jednou za dva dny objeví vejce. Vajíčka odebírám a nahrazuji podkladky, při snesení čtvrtého vejce je vrátím zpět samici, která zasedá. Vajíčka uskladňuji ve sklepních prostorech, kde je vyšší relativní vlhkost vzduchu a teplota je stabilní kolem 10 °C. Vajíčka umísťuji do misky se zrním vždy špičkou vzhůru a označuji je lihovým fixem, kde značím pořadové číslo snůšky a u prvního napíši datum. Doba inkubace je zhruba 21 dní, první mladí se vylíhnou v jeden den, je to ideální, protože mláďata jsou stejně velká a nestává se, že větší jedinec ušlápne mladší a menší mládě. Dále chov probíhá standardním způsobem. Kroužkuji průměrem 4,5 mm v době, kdy mládě otevírá oči, z počátku jsem preferoval kroužkování každého hnízda jinou barvou, ale jelikož mi spousta kroužků zůstávala, tak jsem od této metody upustil a vedu si pouze přesnou evidenci chovu v elektronické podobě. Mláďata odstavuji po osamostatnění, kdy jsou schopna sama přijímat potravu, v té době zpravidla samice zasedá k dalšímu hnízdění. Ptáky nechávám hnízdit maximálně dvakrát až třikrát za sezónu. Poté uzavírám budky a ptáky nechám odpočinout.

Krmení

Jak jsem zmiňoval v úvodu, tento druh není nikterak vybíravý. Ovšem v krmných dávkách musíme zachovat nutriční hodnotu a zohlednit roční období.

V době klidu podávám pouze suché krmení, které si míchám sám ve složení: oves, proso, senegalské proso, kardi, len, ostropestřec, pohanka, slunečnice (bílá, žíhaná i černá), lesknice, niger, konopí, čirok a paddy rýže. Tuto směs poměrově měním a s klesající teplotou přidávám podíl slunečnice a konopí. Dále ptáci dostávají pravidelně piškoty a v období zimy podávám pomeranče a granátové jablko jako zdroj vody.

Ptáky pravidelně odčervuji dvakrát za sezónu, a to v únoru a v listopadu, k odčervení používám zahraniční přípravek Topet Ovo Liquid. Z krmení podávám klíčené v počátku sezóny – začátek března směs Delli nature 33 a suchou průmyslovou vaječinu, později si míchám nakličovací směs sám, a to ve složení: mungo, slunečnice, oves, čirok a kardi. Nakličuji tak, že na 24 hodin směs máčím a dalších 24 hodin nechám klíčit v misce a směs pravidelně proplachuji, denní dávka pro jeden pár papoušků zpěvavých je zhruba jedna poléková lžíce. Do suché vaječiny postupně přidávám strouhanou mrkev a zelené krmení (pampeliška a ptačinec). Jakmile samice snese třetí vajíčko, přestávám postupně podávat klíčené, které vracím až při prvním vylíhnutém mláděti. V době odchovu mladých podávám stejné krmení jako při přípravě na tok.

Vitamíny a minerály přidávám do suché vaječné směsi formou aminovitu, dále sépiovou kost mají ptáci k dispozici celoročně a na dno voliéry, které je pískové, dávám drcené vaječné skořápky, tyto nepřevařuji, pouze je nechám dokonale usušit a rozdrtím. Dále podávám jablko, mrkev, rybíz, jahody, meloun… Zkrátka vše, co je dostupné. Je zajímavé, že ptáci pocházející z ciziny tyto přírodní produkty neznají a odmítají je, dokonce i na zelené krmení si zvykají poměrně dlouhou dobu.

Mutace

Pomyslnou třešinkou na dortu v chovu tohoto překrásného papouška jsou mutační ptáci. Kdo se chce této disciplíně seriózně věnovat, musí znát minimálně základy genetiky, do kterých časem pronikne hlouběji. Nemá cenu psát základní teorie dědičnosti, jen se chci zmínit o nynějších trendech (2012 až 2013) v chovech. Primární mutace jsou skořice, lutino, palid, pastel, opalín, straka, oranž, modrá, tyrkysová, fallow a oliva. Sekundární jsou složené ze dvou primárních a jejich kombinací jako skořicový opalín, lutino opalín (rubino) … V podstatě lze kombinovat všechny mutace, s tím, že některé barvy jsou dominantní před jinými, například modrý oranž bude mít barvu vždy modrou. Dlouhodobým šlechtěním se zjistila zajímavá věc u mutace tyrkysové, dříve evropská modrá (která má různou variabilitu), kdy tato barva dokáže přenést i jiné zbarvení do dříve nemíchatelných barev a vznikly zajímavé odchylky jako modrý pták s oranžovým břichem a podobně. Průkopníkem této cesty je u nás uznávaný chovatel Ing. Petr Lukáč. Tady se ukazuje, že paleta barev u tohoto nádherného ptáka ještě není zdaleka vyčerpaná. Samostatnou kapitolou v mutačních ptácích je mutace straka, ze které se vyšlechtili žlutí ptáci s černým okem, a v budoucnu se setkáme jistě s čistě červeným, modrým, oranžovým… a to vše díky strakám a jejich selektivnímu chovu. Další zajímavou mutací jsou tmaví ptáci (oliva), zde se otevírají vrátka k violetám a podobným nádherným klenotům. V nepřeberné řadě mutací se schovává jeden veliký problém, jak říká přísloví, v detailech se skrývá ďábel. Už pomalu přestáváme určovat podle vzoru jednoznačnost mutací, a to tím, že špatně pojmenováváme mutační ptáky, skořici říkáme pastel (palid), recesivní straku nazýváme dominantní a podobně. Tyto omyly nám v budoucnu zpomalí cestu v dalším šlechtění. Musíme dodržovat čisté mutační linie, jinak se začneme ztrácet. Zde jsem jen okrajově naznačil možný vývoj, který se nezadržitelně žene kupředu, a je jen dobře, že i v našich krajích. V Česku i na Slovensku jsou zapálení a vynikající chovatelé, kteří dokážou konkurovat i mistrům šlechtitelům z Belgie a Nizozemska.

autor: ing. Jaroslav Pastorek

Rosela žlutolící

rosela žlutolící

Patří mezi nejmenší druh rodu rosela. Zatímco příbuzné druhy dorůstají přes 30 centimetrů, „Stanleyové“, jak se jim také říká, stěží dosáhnou 28 cm, průměrná délka dospělého jedince je 25–26 cm. Dělí se na dvě subspecie: Platycercus icterotis icterotis a Platycercus icterotis xanthogenys. Poddruh icterotis má menší podíl červené v oblasti zad, kostřce a křídel. Xanthogenys má omezený podíl v zelené barvě. V oblasti zad a kostřce převažuje barva červená a modrá. Kříženci obou forem mají většinou horní půli zad více dočervena, zbytek zad zelený a lze se s nimi potkat v každém chovu v Evropě. Na počátku dvacátého století byl popsán ještě třetí poddruh, Platycercus icterotis whitlocki, ale od něho se poté upustilo a ptáci jsou uznáváni jako forma xanthogenys.

Výskyt

Přirozeným biotopem rosel žlutolících je západní Austrálie (z toho vychází i anglické pojmenování western rosella, mezi chovateli je ale ustálen výraz „stanley rosella“), nejvíce přírodní parky a rezervace okolo města Perth až na sever k oblasti Moore River. Podobně jako v Evropě s alexandry malými, v Austrálii se i ve městech můžeme setkat s papoušky. Ve zmíněném Perthu žije několik kolonií rosel žlutolících, které se zde bez problémů rozmnožují. Na rozdíl od Evropy tu však nejde o invazní druh.

Dříve hojný druh je nyní ohrožen státními organizacemi, které „stanleye“ odchytávají a prodávají soukromým chovatelům. V některých oblastech se tak docílilo toho, že jsou Rosely žlutolící na pokraji vyhynutí, existuje však malá skupina lidí, která proti těmto praktikám bojuje, díky tomu bylo docíleno, že do oblastí, kde rosely vymizely, se po letech zase vrátily nazpět.

Od roku 2012 do roku 2013 poklesl počet chycených ptáků z průměrných dvou set padesáti kusů na jednoho odchytávače na „pouhou“ stovku, což je nejvyšší legální počet odchycených ptáků. V současné době data za rok 2014 hovoří o čtyřiceti třech kusech na osobu. Když vezmeme v potaz, kolik takových legálních pytláků v Austrálii může být, je to číslo i tak alarmující a mělo by být radikálně sníženo.

Ptáci odchycení ve volné přírodě později u chovatelů často hynou na následky stresu z odchytu a převozu. Pokud neuhynou, jejich chov je velmi problematický a počet odchovů není tak vysoký jako u ptáků odchovaných ve voliérách.

Místa výskytu také ovlivňují zbarvení druhu. V přírodě tak můžeme spatřit ptáky formy xanthogenys vypadající jako malá Rosela penant se žlutými líci nebo ptáky, kteří mají takřka veškerou zelenou barvu nahrazenou barvou modrou (dříve popisováno jako forma whitlocki). U ssp. icterotis ve všech variacích převažuje zelená a tolik se od sebe neliší, jedinou výjimkou jsou lícní skvrny, které můžou být zbarvené prakticky od bílé až dooranžova.

Život v přírodě

Přirozenou potravou rosel Stanleyových jsou všechny druhy travních semen, byliny, vzrostlý plevel, různé typy bobulí, květů, a dokonce, především v době odchovu mláďat, hmyz a jeho larvy. Výjimkou není ani obsazení ovocných sadů, na kterých pak dochází k nelegálnímu odstřelu poškozenými zemědělci.

Hnízdění probíhá v době australského jara, což je u nás konec léta, podzim a začátek zimy. Hnízdní dutiny si ptáci vyhledávají přibližně ve výšce dvou až sedmnácti metrů. Ojediněle hnízdí i výše, ale údajně nebyla zaznamenána hnízda výše než dvacet pět metrů nad zemí. Samičky snáší do dutin, nejčastěji eukalyptových stromů, okolo pěti až sedmi vajec, ze kterých se asi za devatenáct dní líhnou mláďata. Ta jsou po zhruba šedesáti až sedmdesáti dnech již plně samostatná. Po prvních pár měsících se začne projevovat pohlavní dymorfismus a ptáci se začnou párovat. Ačkoliv je to v chovu v zajetí prakticky nepředstavitelné (vzhledem k agresivitě samců v období toku), v přírodě se sdružují v malých hejnech i v období hnízdění.

Chov v zajetí – Austrálie

Chov australských papoušků je v Austrálii více rozšířený než chov eurofauny u nás, rosely žlutolící se ale v chovech nevyskytují moc pravidelně. O ptáky odchycené z přírody není příliš velký zájem (i přesto stále mizí) a odchované ptáky v zajetí lze na trhu nalézt jen sporadicky. I přesto se najdou specialisté, kteří rosely žlutolící chovají podobně jako u nás ve více mutacích i v přírodních barvách. Ptáci jsou tam více ceněni a k mutačním jedincům je větší problém se dostat. Nejčastěji se stanleyové chovají v jižní a východní Austrálii, kde podle mých informací vznikla většina mutací chovaných na tomto malém kontinentu.

Krmení pro papoušky poskytují stejně jako v Evropě různé firmy větší či menší kvality, nebudu se zde rozepisovat o různých značkách, protože to je pro českého, potažmo evropského chovatele bezpředmětné, snad jen dodám, že směsi v Austrálii mají větší obsah sušeného ovoce a menší obsah slunečnice, než je tomu u nás.

Rozdílů mezi chovateli u nás a na největším ostrově nalezneme několik. Zatímco čeští chovatelé preferují spíše celoroční voliéry, dlouhé, vysoké a umístěné na zemi, u australských kolegů jsou to voliéry zavěšené, s nevytápěným záletem. Těžko říct, co je pro ptáky přijatelnější, protože v některých oblastech přirozeného výskytu se běžně setkávají s mrazy a sněhem podobně extrémními jako v našem klimatu. Další velmi zajímavou diferencí je tvar budky. Běžně při návštěvě chovatelů všichni vídáme budky kmenové i prkenné o výšce přibližně dvacet pět až čtyřicet pět centimetrů se základnou dvacet na dvacet. Ve voliérách na domovském kontinentu tohoto papouška můžeme vidět budky především položené naležato, dlouhé jako naše na výšku s ostatními rozměry o pět až sedm centimetrů menšími. Budky tedy ve finále mají například rozměr 40×15×15 (délka×výškaךířka). I v těchto budkách lze docílit odchovu. Já jednu sezonu ptákům podobné budky nabídl, ale většina párů si zvolila budku vysokou, což je pro ně přirozenější.

Co se týká chovu mutací, nalezneme v Austrálii hlavně mutace recesivní nevázané na pohlaví. Kromě klasické modré je to i pastel (faded), dilute, fallow a vzácně i recesivní (většinou bělokřídlá) straka. Hovoří se i o NSLino, tedy lutino nevázaném na pohlaví, tato informace není ověřena a letmé vyhledávání u australských kolegů žádné výsledky nepřineslo. I přes stejné názvy se některé barvy liší (ne příliš) od barev podobných u nás.

Recesivní mutace vázané na pohlaví (opalín, lutino a skořice) se v australských chovech nevyskytují tak často, ale jsou ustálené a v sehnání mutačních kusů není problém. Výjimkou jsou ale jako všude jinde lutino a její kombinace.

Chov a křížení poddruhů se už ustálily a v současné době se tamní chovatelé snaží poddruhy nekřížit, protože hlavně ssp. Xanthogenys na nekříženém papouškovi vypadá báječně a někteří chovatelé se shodují, že je to nejkrásnější zástupce druhu rosela.

Kříženci

Křížení rosel žlutolících neprobíhá jen mezi jednotlivými subspeciemi, ale i mezidruhově. Kříženci se k prodeji do chovu nehodí a rosely obecně nejsou dobrou volbou pro mazlíčkáře, kvůli jejich divoké povaze. Vyčištění druhu pak trvá několik let, než se pták opět projevuje postavově jako původní druh a nenese žádné (viditelné) znaky předchozího křížení. Za takové křížení mohou především „chovatelé“, kteří do jedné voliéry umístí samce a samici bez toho, aby je zajímal druh, protože se jim „to tak líbí“, a ptákům na jaře umístí budku, aby mohli zahnízdit a vyvést hybridy. To je v chovu běžných rosel zcela zbytečné. Existuje velké množství obyčejných i mutačních ptáků na dopárování stejným druhem a tím i na odchov mláďat s čistou (nekříženou) krví.

Rosela žlutohlavá

Rosela žlutohlavá

Rosela žlutohlavá je obyvatelem severovýchodního pobřeží australského kontinentu. Je středně velkým zástupcem rodu Platycercus. Nominátní formu a severní poddruh popsal Latham v roce 1790. Východní poddruh objevil a popsal Lear v roce 1832. Délka těla je 32 cm a váha dospělého jedince 120 gramů. Dříve byly rozlišovány tři zeměpisné formy tohoto druhu. V dnešní době je uznána nominátní forma (Platycercus adscitus) a dva poddruhy. Rosela žlutohlavá severní (Platycercus adscitus adscitus), jež byla dříve uváděna jako samostatný druh pod názvem rosela modrolící. Druhým poddruhem je rosela žlutohlavá východní (Platycercus adscitus palliceps). V přírodě je podle IUCN tato rosela málo dotčená. Oblast výskytu je od mysu Yorského poloostrova až po sever Nového Jižního Walesu, jižně až po řeku Namoi a její pevninské přítoky. Dále výskyt pokračuje až k řece Clarence.

Rosela žlutohlavá severní (Platycercus adscitus adscitus)
Popsána byla Lathamem roku 1790. Anglický název je Blue–cheeked Rosella. Německý zní Blauwangenrosella. Oproti východnímu poddruhu je menší, její velikost je přibližně 30 cm. V minulosti byla vedena jako samostatný druh pod názvem rosela modrolící. Výskyt tohoto poddruhu je na severu Queenslandu, od mysu Yorského poloostrova jižně po řeku Mitchell a Cairns, kde se překrývá s poddruhem Platycercus adscitus palliceps. Zbarvení hlavy je bílo–žluté. Téměř celé líce jsou modrofialové a tato barva přechází po celém těle až do ocasních per. Poměr fialové barvy v lících je variabilní. Někteří ptáci mají celou oblast krku fialovou a líce nejsou téměř viditelné. Další jedinci mohou mít líce bílé a fialová barva začíná až pod nimi. Zbarvení na zádech je rovněž velice variabilní. Barva je především podle oblasti výskytu v přírodě. Některým jedincům žlutá barva přechází z hlavy do oblasti zad, jiní mají záda modrá nebo modro–zelená. Nejedná se o rozlišení dalších poddruhů, ale pouze o variabilitu ve zbarvení způsobenou oblastí výskytu.

Rosela žlutohlavá východní (Platycercus adscitus palliceps)
Anglický název východního poddruhu je Pale–headed Rosella. Německý zní Blasskopfrosella. Oproti severnímu poddruhu je větší. Délka těla je zhruba 32 cm. Poprvé ji popsal Lear v roce 1832. Objevil ji v lokalitách Nového Jižního Walesu. Lícní skvrny tohoto poddruhu jsou bílé a poměrně velké. Rozhodně má tato rosela větší líce než její příbuzná. Hlava je zbarvena světle žlutě až sytě žlutě. Zpravidla starší ptáci mají bělejší hlavu a mladší více do žluta. Lemování per na zádech je oproti severní formě žluté, a to v různých odstínech a intenzitě. Tento poddruh je hojně chován tuzemskými chovateli i v zahraničí. Severní poddruh je čistý pravděpodobně pouze v Austrálii. V evropských chovech se vyskytují ptáci, kteří jsou kříženci obou forem. Čistá linie pravděpodobně neexistuje.

Život v přírodě
Ve své domovině se pohybuje převážně v savanových oblastech Austrálie. Jen zřídka ji můžeme pozorovat v oblastech, které jsou více zalesněné, jako je oblast kolem řek. Zřídkakdy ji spatříme i v oblastech suchých křovin podél horských hřebenů nebo zarostlých farem. Využívá otevřených lesů, kde má možnost rychlého a efektivního úkrytu před predátorem. Část jejího přirozeného biotopu byla zničena farmařením. Nicméně po zemědělských zásazích se opět vrací do těchto lokalit, především proto, že tu má snadný přístup k potravě. V oblastech, kde je větší počet vodních toků, a to ať přírodních, či uměle vybudovaných, se její stavy zvedají. V některých lokalitách se jí daří natolik, že se velmi dobře množí a velké počty těchto rosel pak způsobují škody farmářům. Zřídka je můžeme spatřit i v městských parcích nebo v zahradách na předměstí. Často hledají potravu na zemi, kde je výborně maskuje jejich zbarvení. Nejedná se o druh, který by migroval na velké vzdálenosti, a tak se poměrně stabilně drží na svých stanovištích. Přesouvání ptáků je obvykle řízeno délkou období sucha, které ptáky donutí k přesunům z důvodu nedostatku potravy. Let rosel žlutohlavých je rychlý, typický pro celý rod. K odpočinku využívají vrcholky stromů nebo vysoké ploty, kde mají přehled a cítí se bezpečně. Při hledání potravy jsou potichu, nicméně za letu vydávají hlasité skřeky. Hlasové projevy rosel žlutohlavých jsou výraznější a hlasitější než u rosel pestrých.
V přírodě jejich potravu tvoří převážně semena trav, keřů, stromů, ovoce, bobule a samozřejmě hmyz. Velice oblíbená jsou v jejich jídelníčku semena skotského bodláku (Onopordon acanthium). Forshaw uvádí, že je můžeme často spatřit ve společnosti Papouška červenokřídlého (Aprosmictus erythropterus) a barnarda zeleného (Barnar­dius barnardi). Období hnízdění začíná v září a končí v prosinci, kdy v Austrálii probíhá období dešťů. Vlastní tok je velice podobný roselám Pennantovým (Platycer­cus elegans). Samci jsou poměrně agresivní, neustále se naparují a dávají najevo svou sílu. Hnízdí v dobře dosažitelné vzdálenosti vodních toků, kde mají zajištěn dostatek potravy a vody. S oblibou si vybírají hluboké dutiny větví a kmenů především eukalyptů. Samice snáší okolo šesti vajec. Délka inkubace je 22 dní. Samice zahřívá snůšku sama a je krmena samcem. Po vylíhnutí mláďat o ně pečuje samice i samec. Čerstvě vylíhlá mláďata mají bílé, poměrně husté chmýří. Následně jim vyroste šedé prachové peří. Přibližně v jednom týdnu života jim začíná růst peří krycí. Dutinu mláďata opouštějí ve věku 30–35 dní. Rychlost růstu závisí na počtu mláďat a péči rodičů. Ve věku 30 dní přestávají mladé krmit v dutině a lákají je ven. Po opuštění dutiny se o ně starají a přikrmují je 3–4 týdny. Poté se mladí dlouhou dobu potulují s rodiči a tvoří rodinná hejna. Zbarvením jsou mláďata odlišná od obou rodičů. Jejich zbarvení často postrádá žlutou barvu a jsou oproti rodičům matnější. Na hlavě mají obvykle červe­no–hnědou barvu. Někteří chovatelé si myslí, že se jedná o křížence s roselou pestrou, ale není tomu tak. Takové zbarvení je u mláďat běžné i v přírodě.

Chov
Rosela žlutohlavá byla poprvé popsána roku 1790 Lathamem. První barevné ilustrace ztvárnil Lear. Do Evropy se poprvé dovezly v roce 1863. Získala je zoologická zahrada v Londýně. Postupem času se začaly tyto rosely dovážet ve větším množství. První odchov se pravděpodobně povedl u paní Croyové v Belgii roku 1870. U nás tyto rosely choval jako první pan Karásek, který je získal z bývalé NDR. Ptáci byli značně ochočení a úspěšného odchovu nikdy nedocílili. První odchov se podařil u pana Zídka, který o tom informoval ve Zpravodaji klubu pěstitelů exotického ptactva v roce 1947. Do roku 1965 se pouze výjimečně objevovaly v chovech našich chovatelů. Nyní se jedná o běžné a oblíbené papoušky.
Jsou to velmi dobří letci. K jejich chovu je nutností voliéra. Rosely žlutohlavé jsou otužilí papoušci, kteří bez větších problémů přečkají naši zimu. Důležité je, aby měly voliéru krytou a v době nepříznivého počasí možnost se schovat. Ideální je voliéra se záletem nebo alespoň se závětřím. Pro chov jednoho páru by měla být délka alespoň tři metry. Je důležité, aby se ptáci dostatečně prolétli. Metrová šířka je pro jeden pár ideální. Pokud je voliéra užší, při vylétnutí mladých do sebe ptáci naráží a zbytečně se mohou zranit. Výška by měla být alespoň dva metry, abychom mohli ve voliéře pohodlně chodit a ptáci se cítili bezpečně. Pro ptáky je přirozené, že se před predátory cítí lépe ve vyšších pozicích. Ideální je, když jsou ptáci nad úrovní našich očí. Rosely poměrně rády zkoumají a okusují dřevěné části voliér. Rosely žlutohlavé nemají až tak devastující sklony jako například rosely Pennantovy, ale lepší je, když je voliéra zhotovena například z hliníku. Při dnešních cenách hliníkových profilů není voliéra nijak extrémně nákladná a vydrží dlouhou dobu. Například mezistěny voliér ze sololitu a jiných dřevotřískových desek ptáci začas rozeberou. Z toho důvodu ani budky nejsou vhodné z takových materiálů. Pletivo je nejlepší bodované, ale nemusí být výjimečně silné. Ideální rozměr oka je 19×19 mm a tloušťka drátu 1,6 mm. Všechny rosely se velmi rády sprchují na dešti. Je dobré, když část střechy zůstane otevřená, aby se ptáci mohli koupat v dešti. Další výhoda je možnost vystavení se slunci, a tedy tvorba vitaminu D. Sklo nebo plexisklo zabraňuje průchodu UV záření, které je pro ptáky důležité. Ideální je, když je otevřená část uprostřed voliéry. Je-li odkrytý strop na jednom konci voliéry, zpravidla je zde umístěno bidlo. Ptáci na nocování vyhledávají vysoko položená místa, a tak je možné, že by spali pod odkrytým stropem. Jestliže by v noci přišel déšť, ptáci by promokli, a hlavně u mláďat by takový déšť mohl mít nedobré následky. Pokud se nechá otevřená prostřední část a v ní umístíme bidlo do dolní poloviny voliéry, ptáci na něm nebudou nocovat, ale mají možnost se sprchovat v dešti a vyhřívat se na slunci. Nejlepší variantou je voliéra se záletovým prostorem, kde se ptáci naučí nocovat. Dno voliéry je možná nejhezčí přírodní, avšak takové dno komplikuje ptákům život v podobě nákazy různých parazitů, proto nesmíme zapomenout na pravidelné odčervení. Nejlepší variantou je betonové dno s podestýlkou v podobě štěpky, písku nebo například záhonové kůry. Uprostřed podlahy je možné nechat obdélníky nevybetonované a udělat pruhy s trávou, překryté pletivem. Ptáci nezničí trávu, ale mohou oštipovat vyrostlé výhony. Bidla je ideální umístit co nejdál od sebe, aby ptáci měli možnost létat a nic jim nepřekáželo v dráze letu. Strom nebo větev na šplhání můžeme umístit do jednoho z rohů voliér, kde nepřekáží. Budka na hnízdění může mít různé rozměry, a jak je patrné z poznatků získaných v přírodě, i různé tvary. Dle mých zkušeností je nejvhodnější stojatá budka s rozměrem základny maximálně 20×20 cm a výškou 50–70 cm. Vletový otvor o průměru 8 cm. Materiál na budku je nejlepší masiv, protože nejdéle odolá aktivitě rosel, které neustále budku opracovávají. Jako podestýlka se mi osvědčily jemné hobliny a štěpka. Samice podestýlku rozštípe a vytvoří si hnízdní kotlinu. Vrstva podestýlky v budce by měla být přibližně 5 cm.
Období toku nastává brzy zjara, převážně na začátku března. Samci se začnou projevovat ostrým hvízdáním a zvýší se aktivita páru. Mně se osvědčilo hnízdní budky na zimu sundat a na jaře je vrátit. Ptáci se tak více nabudí a jdou lépe do toku. Záleží na tom, jak se ptáci chovají, a podle toho se musíme zařídit. Samci v toku bývají velmi agresivní, podobně jako rosely Pennantovy. Nejlepší je neumisťovat rosely vedle sebe tak, aby na sebe viděly nebo se měly možnost napadnout. Ideální je neprůhledná stěna nebo alespoň dvojité pletivo, aby nedošlo ke zranění. Často můžeme vidět agresi samce vůči samici, avšak najdou se i páry, kde hnízdění probíhá naprosto v poklidu. Můj názor je chovat rosely po párech a ideálně tak, aby na sebe neviděly, nýbrž se pouze slyšely. Období toku lze poznat i podle toho, že samci se naparují a roztahují ocasní pera, kterými třepou ze strany na stranu, současně rozevírají ramena a intenzivně hvízdají. V období toku jsou rosely mnohem hlasitější než po zbytek roku. Agresivita samce se dá vyřešit zastřižením letek na jednom křídle. Samec pak nemá takové manévrovací schopnosti a samici nedožene. Po přepeření mu opět narostou normální letky. Přibližně po 14–21 dnech od první návštěvy budky samicí by se mělo objevit první vejce. Starší samičky snášejí dříve než mladé. Další vajíčka jsou snášena ve dvoudenním intervalu. Po vylíhnutí krmí mláďata převážně samice a je přikrmována samcem. Samici i mláďata navštěvuje samec v budce a postupně mladé přikrmuje. Mladí se kroužkují ve věku okolo 10. dne, ale je to velmi individuální. Průměr kroužku je 5,5 mm.

Krmení
Někteří chovatelé si myslí, že rosela je větší pták, a tak potřebuje pouze velká semena. Naservírují svým svěřencům mix tří druhů: slunečnice, semence a ovsa. Taková směs je naprosto nevhodná. V přírodě si rosely, jako většina australských papoušků, hledá potravu v podobě travních semen. Pouze část krmení tvoří kukuřice nebo obiloviny ze zemědělských polí. Rosely žlutohlavé nepohrdnou ani ovocem, zeleninou, různými bobulemi, plody stromů a keřů. Směs pro rosely žlutohlavé se mi osvědčila od firmy Versele Laga Loro Parque mix pro australské papoušky. K suché směsi semen je možné střídavě podávat různé ovoce a zeleninu. Žlutohlavé rosely mají ovoce a zeleninu v oblibě podobně jako rosely Pennantovy. Suchou směs zrnin krmím tak, že ptáci mají krmení odměřené na dva dny. Druhý den v době krmení je všechno krmení spotřebované a ptáci po nakrmení jdou ihned na misku. Pouze v období odchovu mláďat je množství suchého krmiva, ovoce a zeleniny neomezené. Na jaře ptáci dostávají průmyslově vyráběnou vaječnou míchanici, a to jednu polévkovou lžíci na pár. V době krmení mláďat je dávka upravována. Jako doplněk je možné podávat klasy senegalského prosa, smetanku lékařskou, kokošku pastuší tobolku, černobýl, jeřabiny apod. Rosely žlutohlavé s oblibou konzumují i hloh obecný (Crataegus oxyacantha). Důležité jsou větve na okus. Prakticky je jedno, z jakého jsou stromu, samozřejmě ne z jedovatého. Nejoblíbenější jsou ovocné stromy, jedlové, borové, dubové a větve bezu černého. Ptáci se zabaví a získávají potřebné vitaminy a důležitou tříslovinu. Samozřejmostí v každé voliéře je grit na trávení. Mně se osvědčilo přidávat drcené vaječné skořápky, které jsou nejlepším zdrojem vápníku. Do vody používám Acidomid v minimální koncentraci pro udržení lepší kvality vody. Pro odčervení se mi nejvíce osvědčil přípravek TOPET OVO, který podávám přímo do zobáku. Mám jistotu, že pták preparát pozřel. Rosely jsou velice náchylné na nakažení červy a škrkavkami, proto by se nemělo odčervení podcenit.

Mutace
Mutace u rosel žlutohlavých nejsou zatím příliš rozvinuté jako u jiných zástupců rodu. Pravděpodobně je to způsobeno tím, že se tento druh nechová tak hojně jako například rosela Pennantova nebo pestrá. Můžeme se podívat na další druhy rosel a je dobře patrné, že čím méně je druh mezi chovateli zastoupen, tím méně je u něj mutací.
Jako první a aktuálně nejpočetnější mutací je skořicová. Poprvé se objevila v Belgii okolo roku 1978. Její dědičnost je vázaná na pohlaví a genetický symbol je cin. Zbarvení těla je světlejší než u přírodní barvy a oblasti, které jsou černé u přírodních ptáků, u skořicové mají barvu hnědou. Zobák a nohy jsou světlejší než u přírodních. Ve stejné době se odchovala mutace lutino v bývalé SRN. Dědičnost této mutace je rovněž vázaná na pohlaví a genetický symbol je ino. Lutino je v chovech méně zastoupena, přestože její dědičnost je vázaná na pohlaví rovněž jako u skořicové. Nicméně u mutace lutino byly v počátku mnohem větší ztráty. Koneckonců tak jako u většiny lutino mutací v jejich začátcích. Nyní je možné tuto mutaci spatřit častěji, ale stále není tak hojná jako skořicová. Třetí z nejhojněji chovaných mutací u rosel žlutohlavých je recesivní straka. Jak název napovídá, dědičnost je autozomální recesivní. Genetic­ký symbol je r. Neexistují však příliš stabilní linie, a tak jejich počet je ze tří jmenovaných mutací nejnižší. Poměrně novou a zajímavou mutací v evropských chovech je opalinová. Její dědičnost je vázaná na pohlaví a genetickým symbolem je op. Z pohledu milovníků červené barvy se jedná o krásný přínos pro rosely žlutohlavé. Opalinové rosely žlutohlavé jsou červené, jako je opalinová Rosela pestrá, avšak hlava je žlutá. Původ této mutace nebo lépe řečeno trans mutace je zřejmý. První ptáci pocházejí z křížení rosely pestré a žlutohlavé. Pravděpodobně stejným způsobem vznikla melanistická mutace, která je pravděpodobně pouze v Austrálii. Další mutace, které se objevují, jsou například pastelová, modrá a podobně. Je zřejmé, že budoucnost mutačních rosel žlutohlavých je celá před námi. Zcela jistě tento rozmach přispěje k větší oblibě mezi chovateli. Přírodní ptáci jsou vždy důležití, to je jisté. Avšak mutace rozvíjejí smysl chovatelství přece jen mnohem dál. 

Gallery
136 276 390 www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun www.papousek.fun lori15 lori21 lori142 www.papousek.fun www.papousek.fun SI_P7_1 61b 104b parrot_mutation291 www.papousek.fun www.papousek.fun - papoušek královský-king parrot www.papousek.fun - papoušek_červenokřídlý www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info www.papousek.info